Několik poznámek k článku Jana Fikáčka z 16. 4. 2024

Bloger Jan Fikáček publikoval 16. dubna 2024 článek „Proč jsou izraelská média daleko méně proizraelská než česká?“.

Autor píše, že věnoval studiu tématu „Izrael“ (v širším slova smyslu) celý rok a nyní si znalosti už jen doplňuje. Já se věnuji stejnému tématu od teenagerovských vět (za dva roky mi bude sedmdesát) a musím říci, že on se Izrael „naučil“ velice špatně.

1) Šokující je Fikáčkovo časování a účelové nakládání s čísly a ignorování celkového kontextu. Cituji: „Chcete-li už v tomto odstavci pochopit podstatu problémů v dané oblasti, stačí si uvědomit, že před rokem 1900 žilo v oblasti jen pár tisíc Židů.“ Na to se dá odpovědět drsným příkladem. Autor by si měl uvědomit, že v květnu 1945 žilo v Evropě (zaokrouhleně) o šest milionů Židů méně než v roce 1939. Pokud neřekneme důvod tohoto poklesu a postavíme na čísle z roku 1945 nějakou protižidovskou teorii, pak je taková teorie bezcenná a hanebná. Židů žilo před rokem 1900 na území známém jako Palestina, ale ještě předtím jako Země izraelská, případně Judea, Samaří a Galilea, historických názvů je víc, tak málo proto, že byli v historii ze své vlasti násilně vyhnáni. Prozradím panu Fikáčkovi tajemství. Před povstáním Bar Kochby (132-136) žilo v Jeruzalémě také víc Židů než po povstání. A ještě skromná otázka. Kolik si myslí, že v té době žilo v celé Palestině předků dnešních Arabů?

2) Autor argumentuje termínem „migrace“ a nesmyslně klade rovnítko mezi dnešní masy migrantů z Afriky a Asie do Evropy a Židy, kteří se od 19. století vraceli do Palestiny (Země izraelské). To je falešné srovnání. Dnešní migranti z Afriky a Asie jsou doma v Africe a Asii, zatímco Židé jsou doma v Izraeli. Tedy podstatný rozdíl. Nebylo a není to tak, že Arabové jsou v Palestině doma a Židé – migranti jsou cosi jako „vetřelci“. Důvod nenávisti Arabů vůči Židům lze ilustrovat na příkladu z naší země, který se v mnoha obměnách skutečně stal. Když nacisté odvlekli z protektorátu tisíce Židů do koncentračních táborů, zůstal po nich majetek. Také rodinné vily. Představme si, že se do jedné z nich nastěhoval v rámci arizace pomyslný pan X, do konce války ji spokojeně s rodinou užíval – a pak jednoho dne, nedlouho po osvobození, se ozval zvonek a u vstupních dveří stál právoplatný majitel vily, který přežil holocaust… Tak je nutné chápat pozici Židů vracejících se z diaspory do své vlasti, nikoli jako dnešní muslimské migranty zaplavující Evropu.

3) J. Fikáček: „Britové zpočátku kvůli svým zájmům židovskou imigraci podporovali...“ Bohužel autor přehlédl klíčový aspekt vývoje po první světové válce. Nešlo jen o „britské zájmy“ (třebaže zájem na bezpečném fungování Suezského kanálu musí mít každý normálně uvažující člověk, tehdy i dnes), ale také o „britskou povinnost“. Mezinárodní společenství svěřilo území Palestiny do mandátní správy Velké Británii, přičemž mezi pravidla mandátu patřila implementace Balfourovy deklarace 1917, která uznávala právo Židů na zřízení národní domoviny v Palestině. K tomu citáty ze dvou dokumentů.

Na konferenci v San Remu 1920, kde bylo rozhodnuto o ustavení mandátu nad Palestinou (a dalšího nad Sýrií a Mezopotámií), byla přijata rezoluce, v níž čteme: „Držitel mandátu bude odpovědný za uskutečnění deklarace původně učiněné 8. listopadu 1917 britskou vládou a přijaté dalšími Dohodovými mocnostmi ve prospěch založení národní domoviny pro židovský lid v Palestině.“ O dva roky později přijala Společnost národů konkrétní ustanovení týkající se britského mandátu nad Palestinou, v jehož článku 2 čteme: „Mandátní mocnost bude odpovědná za postavení země do takových politických, administrativních a ekonomických podmínek, jaké zajistí založení židovské národní domoviny, jak je uvedeno v preambuli, a rozvoj autonomních institucí, a také zabezpečí občanská a náboženská práva všech obyvatel Palestiny bez ohledu na rasu a náboženství.“

Z toho je zřejmé, že podpora návratu Židů do jejich pravlasti nezáležela z britské strany na její dobré vůli či prosazování zájmů, ale byla to povinnost Londýna, kterou mu svěřila Společnost národů. Je pro mě absolutně nepochopitelné, že J. Fikáček tuto klíčovou záležitost týkající se historie židovsko-arabského, tedy palestinského problému zcela pominul.

4) J. Fikáček: „Židé použili jako první v oblasti terorismus, a to proti Britům. Nebyli to tedy Arabové, kdo první použil terorismus na Blízkém východě.“ Je to opět „zlá větička“, účelové tvrzení, které se snaží vyvinit Araby z toho, že to byli oni, nikoli Židé, kdo odstartoval spirálu násilí v Palestině. Jednoduše: Arabové odmítli akceptovat právo Židů na návrat a začali Židy vraždit. Letmo připomeňme hebronský masakr Židů v 1929 a vraždění Židů v době arabské revolty 1936-1939, kdy násilí koordinoval sám Velký jeruzalémský muftí Amín al-Husajní, který pak za druhé světové války úzce kolaboroval s nacisty a pobýval v Berlíně jako osobní host Adolfa Hitlera. Al-Husajní používal teror vůči členům jiných klanů a oponentům, které považoval za zrádce. Tudíž tvrzení, že s terorem začali v oblasti Židé až po válce je lež. Židé byli od počátku existence mandátní správy do jejího skončení v roli těch, kdo se brání. Tím nepopírám, že i oni v rámci sebeobrany používali násilné metody. Ovšem s násilím začali palestinští Arabové, nikoli palestinští Židé.

5) Svérázné je také Fikáčkovo tvrzení, že OSN, které Británie palestinský problém v únoru 1947 předala, neměla k přijetí plánu na rozdělení Palestiny „žádný mandát“. Omyl. Británii byla Společností národů svěřena mandátní správa a když seznala, že tuto správu smysluplně vykonávat nemůže, odevzdala pověření Spojeným národům, což byla právoplatná nástupkyně Společnosti národů.

6) Autor rovněž uvedl, že Arabové měli v Palestině v roce 1947 „asi 68procentní většinu a Židy tam nechtěli“. Skutečně nechtěli, ale: „nechtít“ mohou Češi v ČR migranty z Afriky, ale nikoli Arabové Židy v Zemi izraelské. Toto jejich „nechtění“ nemělo z mezinárodněprávního hlediska žádnou hodnotu. Fikáčkova představa, že rozhodovat o nějakém území mohou jen lidé, kteří na něm žijí, je sice líbivá, ale tak dětinsky svět nefunguje. Příliš idealistické.

7) Další autorova myšlenka: „Samozřejmě je také nesmysl říkat, že si Židé Izrael koupili. Stát nejde koupit. Nebo bychom považovali za legální, kdyby si Rusové postupně skoupili Karlovy Vary a udělali si tam vlastní stát?“ Jistěže si Židé svůj stát „nekoupili“. Založen byl na základě právoplatného rozhodnutí OSN, nikoli nějaké obchodní transakce. A pokud jde o onen příklad Rusů a Karlových Varů, opět trefa mimo terč. Správný příklad by byl jiný. Kdyby se potomci evangelických Čechů, kteří museli opustit vlast po Bílé hoře z důvodu náboženské nesvobody, vrátili do staré vlasti, měli by plné právo zde nakupovat nemovitosti – a kdyby v té době žádný český stát neexistoval a mezinárodní společenství garantovalo jeho vznik, měli by plné právo ho založit.

8) J. Fikáček sice smířlivě uznává, že se „dá se pochopit silná touha Židů po vlastním státě, zejména po holokaustu a pogromech“, nicméně dodává: „ ...ale právě proto si lze jen těžko založit vlastní stát na násilí, které se pogromům vyrovná nebo je spíše mnohem překračuje“. Neuvěřitelná nehoráznost – a nepravda. Především: Izrael nebyl založena na násilí, ale na základě právoplatného rozhodnutí mezinárodního společenství. Násilí bohužel přítomno bylo, ale proto, že Arabové se snažili všemožně, násilím, terorem, krveprolitím, vzniku židovského státu zabránit. Tento klíčový moment arabsko-židovského problému v Palestině pojal autor následovně: „Ona totiž agrese Izraele pokračovala a pokračuje dále. Bylo to sice v reakci na útoky okolních arabských zemí, ale to byla zase reakce na židovskou anexi území. A také s každou válkou Izrael anektoval další území, a to nad rozhodnutí OSN, což jako legální nejde označit už vůbec.“

Tak si to rozeberme.

Legitimní obranu Izraele, reakci na útoky Arabů, nazývá J. Fikáček „agresí Izraele“. V duchu této logiky by pak reakce Američanů na útok na Pearl Harbor (1941) byl „agresí proti Japonsku“. Nebo reakce Sovětů na vpád nacistů na jejich území by byla agresí proti Německé říši. Dále: Izrael anektoval pouze část Golanských výšin, které získal ve vítězné válce. A ano, sjednotil své věčné hlavní město Jeruzalém. Ostatní teritoria, Západní břeh a Pásmo Gazy, neanektoval a ponechal je pod svojí vojenskou správou až do definitivního vyřešení konfliktu. Pro autora mám dvě otázky. Když Transjordánsko ve válce 1948/1948 obsadilo a následně anektovalo palestinský Západní břeh Jordánu, čímž vznikl nový stát Jordánsko, bylo to v pořádku? Kdyby Izrael ve válce 1948/1949 prohrál a Arabové obsadili velkou část teritoria určeného plánem OSN pro židovský stát, myslíte si, že by svět arabské agresory donutil, aby se stáhli? Nikoli. Akceptoval by realitu. Stejně jako ji akceptoval v případě transjordánské anexe části Palestiny v letech 1948/1949 a obsazení Pásma Gazy Egyptem v téže válce.

9) J. Fikáček: „A v historických událostech kolem Izraele jsou prostě (Židé) jednoznačně agresorem. Zřejmě do nich agresivitu napumpoval i holokaust, ale přesto je to agresivita neomluvitelná. A nebo právě proto, že byli obětí agrese. Izrael je taková zvláštní forma koloniální agrese.“ Je to samozřejmě přesně naopak. Od začátku konfliktu jsou agresorem Arabové. To oni odmítli právo Židů na návrat z diaspory, to oni zavrhli plán OSN na rozdělení Palestiny (v jeho rámci měli jedinečnou šanci vybudovat si nezávislý arabský stát v Palestině), to oni odpověděli na izraelskou nabídku k míru a přátelskému sousedství ze 14. května 1948 (viz izraelskou Deklaraci nezávislosti) brutální agresí, kterou se snažili zlikvidovat židovský stát v samotném zárodku – naštěstí neúspěšně. A tvrzení, že Izrael je zvláštní forma koloniální agrese je na hraně zdravého úsudku. Je to totální nesmysl. Stát, který se od prvního dne svého vzniku agresi brání, může takto označit jenom někdo, kdo si – diplomaticky řečeno – tamní historii nastudoval velice špatně. Anebo kdo záměrně lže – ve prospěch Arabů. Anebo kdo jen provokuje.

10) Závěrečný citát z článku J. Fikáčka: „Ono taky je úžasně chytré si založit cizorodý stát anexí v oblasti, kde je 400 miliónů Arabů.“ Tak znovu. Stát Izrael nebyl založen „anexí“, ale na základě rozhodnutí mezinárodního společenství. Mimoto: kde jinde než v Zemi izraelské, v historické Judeji, Samaří a Galileji by měl být židovský stát ustaven. Na Madagaskaru? V Ugandě? V Patagonii? Na Měsíci? A cizorodý stát mezi 400 miliony Arabů? Nesvědčí právě odpor Arabů vůči nesrovnaatelně menšímu Izraeli o jejich totální netoleranci a patologické nenávisti? Připomenu, že 21 arabských zemí a Palestinská autonomie zaujímají společně (zaokrouhleně) přes 13 milionů km čtverečních, zatímco Izrael něco přes 22 tisíc km čtv., což není ani čtvrtina procenta! Argument, že to od Židů nebylo příliš chytré je stejně nesmyslný a urážlivý jako tvrzení, že moji evangeličtí předci byli hloupí, když se na podzim 1945 vrátili z exilu v Polsku do Československa, kde byla naprostá většina obyvatel katolického vyznání. Podle logiky J. Fikáčka se měli usadit v zemi většinově protestantské, třeba ve Švédsku. Že to byli Češi? Takové „podružnosti“ J. Fikáček neřeší.

[1]

https://blog.idnes.cz/fikacek/proc-jsou-izraelska-media-daleko-mene-proizraelska-nez-ceska.Bg23120774