Na co se při polemice o imigraci zapomíná

Téma imigrace rozděluje českou společnost. Natolik, že je s to ovlivnit i volbu hlavy státu. Nejsem vítač, ani kývač, měl na billboardech napsáno M. Topolánek. Stop imigrantům a Drahošovi, hlásá plakát podporující M. Zemana.

Kdo zná alespoň základy historie českého národa, nestačí se divit. Emigrace byla přece jeho nedílnou součástí od 16. století (více níže). K českým dějinám patří stejně jako Jan Hus, husitství, J. A. Komenský, Jednota bratrská, Bílá hora 1620 nebo protireformace. Emigrace a český národ – to jsou spojité nádoby.

Nemám na mysli pouze emigraci nejvíce známou – vlnu poúnorovou (1948) a posrpnovou (1968). Kořeny emigrace Čechů sahají mnohem hlouběji do historie. Zůstaňme však u těch výše zmíněných.

Jak by se asi emigranti z posrpnové vlny cítili, kdyby se k nim lidé v cílových zemích chovali tak, jako protiimigrantsky naladěná část občanů ČR v současnosti vůči soudobým běžencům? Dejme tomu v Kanadě, kde žije část mého příbuzenstva. Nikdy jsem neslyšel o protestních transparentech „Tahle země je naše“. Důvody k odmítnutí by se přitom jistě našly.

Argumentovat by Kanaďané mohli třeba takto: Neměli jste v roce 1946 dát tolik hlasů komunistům. Měli jste přijmout Masrhallův plán, včas zastavit Gottwalda v jeho snaze nahnat vaši zemi do chřtánu Stalinovi. Vraťte se domů a bojujte proti bolševikům v podzemí – sabotujte jako za protektorátu, snažte se vlastními silami komunisty oslabit. Musíte se sami přičnit o svoji svobodu a ne zbaběle utéct za lepším. My jsme si naši properující společnost vybudovali vlastní prací a vy chcete přijít k hotovému a využívat náš sociální systém. Ne ne, alou zpátky!

Nic takového se v drtivé většině případů nedělo. Dokonce docházelo k nebetyčným absurditám: jako imigranti byli na Západě přijímáni i komunisté, kteří nesli přinejmenším morální spoluvinu za poměry v totalitní diktatuře. A ruku na srdce: mezi českými uprchlíky byli také emigranti ekonomičtí, kterým nešlo na prvním místě o život ve svobodě, ale o život v prosperujícím kapitalismu (byť obojí od sebe nelze úplně oddělit).

Čeští emigranti byli ve svobodném světě – snad až na výjimky – přijímáni. Začátky byly vskutku krušné, nebyl to vstup z pekla do ráje, pobyt v lágru znamenal pro mnohé první šok – a zajistit si novou existenci, která alespoň zčásti uspokojila jejich představy, mohlo trvat léta. Spolehnout se mohli v zásadě na jedno jediné: že si zařizují nový domov nikoli ve zmíněném ráji, ale ve svobodné společnosti. Vše ostatní bylo především na nich samotných – a na dobré vůli jejich okolí.

Jsem si jist, že drtivá většina Čechů, kteří odešli v obou hlavních poválečných vlnách, se na Západě nesetkala s takovou mírou nenávisti a odporu, s jakým se v českém prostředí setkávají současní imigranti z Afriky a Asie. A to jich do ČR míří z celkového počtu naprosté minimum.

A teď prosím o velkou pozornost. Ani já nejsem „vítač“ a kdo zná mé texty ví, že velice často kritizuji excesy (vnímané pohledem člověka ze Západu vyznávajícího nejvyšší možnou míru svobody), jichž se na lidských bytostech dopouštějí úřady v muslimských zemích, anebo jichž se dopouštějí samotní muslimové kdekoli. Jedním dechem dodávám, že jsem proti uprchlickým kvótám nadekretovaným České republice z centrály Evropské unie, neb tento „přídělový systém“ není řešením, obzvláště když imigranti o azyl u nás vesměs nestojí (viz případ části iráckých křesťanů, který mluví za vše). Na masovou uprchlickou vlnu posledních let (dodejme: nezvládnutou vlnu) nahlížím s velkými obavami.

Chci je upozornit na to, že i my jako národ (jeho část) jsme byli v dějinách v roli „imigrantů“ a že určitá míra pochopení, solidarity ke skutečně potřebným a dobré vůle by nebyla od věci.

V druhé části svého článku bych chtěl uvést něco, co možná ledaskoho překvapí. Stručný přehled české emigrace od 16. století. Vycházím z pojednání Stanislava Boučka nazvaného „Emigrace z českých zemí a vznik krajanských komunit“, jak bylo publikováno na webu Krajané.net 11. listopadu 2010.

ČESKÁ EMIGRACE

Exodus protestantů

• první vlna … po porážce stavovského odboje 1547
• druhá vlna … po Bílé hoře 1620
• třetí vlna ... poddaní nekatolíci v polovině 17. století
• čtvrtá vlna … po jezuitském protireformačním pronásledování protestantů za Karla VI. (18. století)
• pátá vlna … po výzvě luterského pruského krále Fridricha II., aby tajní evangelící odešli do jeho země (druhá polovina 18. století)

Ekonomická emigrace v 19. století

• hromadná emigrace do průmyslových center v Evropě (druhá polovina 19. století)
• založení českých vesnic v Banátu (od 20. let 19. století)
• emigrace na Krym (1861-1965)
• emigrace na pozvání ruské vlády k osídlení černomořské oblasti (1867-1868)
• emigrace na Volyň (1868-1874)
• vystěhovalectví na Balkán – Chorvatsko, Vojvodina, Bosna a Hercegovina, individuální emigranti odešli také na různá místa v Srbsku, Slovinsku a Dalmácii
• vystěhovalecký proud mířící do USA
• vystěhovalecký proud mířící do Rakouska (zejména do Vídně)
• emigrace do Jižní Ameriky – jižní Chile, Argentina, Brazílie

Tento výčet není plný, nicméně pro ilustraci postačí. Další kaskáda následovala ve 20. století, ať už jde o meziválečné období a zejména masovou, politicky motivovanou emigraci vyvolanou událostmi let 1938, 1948 a 1968. Každá tato vlna by si zasloužila samostatný článek. Nicméně i tento přehled je snad dostatečným důkazem, že součástí našich národních dějin je také migrace Čechů ze staré vlasti do blízké či vzdálené ciziny. Tehdy naši lidé, někdy i předkové mnohých z nás, si počínali v principu stejně jako dnešní migranti z Afriky a Asie.

Opakuji: počínali si v principu stejně. Našli bychom samozřejmě několik rozdílů, leč to základní tím není dotčeno. V biblické knize Exodus se píše:

• Příchozímu neučiníš křivdy, aniž utiskneš ho, nebo příchozí byli jste v zemi egyptské (Ex 20:22).

Volně převedeno na naše téma: I my, Češi, jsme byli v minulých staletích migranty. Mějme to tedy na mysli.

O tom a o ničem jiném je tento příspěvek.

•

... kostel evangelické reformované církve v polském Zelowě vybudovaný na začátku 19. století českými emigranty. (Zdroj: Aktuálně.cz - blog Lukáše Policara)