Měli jednoho otce, ale sourozenci nebyli

Když jsem si dnes ráno pouštěl na internetu záznam nočního zpravodajství izraelského TV kanálu KAN 11, zaznamenal jsem jakousi LGBT demonstraci v Tel Avivu. A na ní zajímavý transparent.  

Nápis říkal WE ARE FAMILY. Jsme rodina (obr. níže).

(Zdroj: KAN11/YouTube - screenshot pořízedný autorem článku.)

Nic proti tomu. Jako člověk vyznávající stvořitelský, tedy přirozemný řád světa tomu moc nerozumím (například modelu rodiny dle vzoru muž + muž a dítě), ale budiž. Žijeme v liberální demokracii – a tím je mnohé dáno. Abych použil volnou parafrázi jednoho  biblického výroku: Tvrdoť jest nám proti ostnům (doby) se zpěčovati.

Vzpomněl jsem si ale na jednu epizodu z časů, kdy jsme žili v jiném režimu – totalitním. Ten k nám v 80. letech navezl stovky Kubánců a Kubánek na práci. Tehdy jsem se s nimi dost přátelil (jeden z nich působil jako překladatel a když se poměry změnily, dostal tu politický azyl) a často je na jejich ubytovně navštěvoval.

Zcela výjimečně, o politice se bavit nechtěly (byly tam ten den samé dívky), přišla řeč na Castra a jedna z mých nových kamarádek pravila: „Fidel je náš otec.“ Slovo do pranice. Až tak to tedy je? Takže vy všichni tady jste vlastně bratři a sestry, hermanos y hermanas, vypadlo ze mě.

No, no, no – reagovala temperamentní amiga, to zase ne.

A tak je to se vším: rodina už není co bývala, maminka je tatínek, který tvoří manželství s druhým tatínkem, tamti zase měli jednoho otce, ale nebyli to sourozenci – ohýbáme logiku i stvořitelský řád až za hranu a když se proti tomu někdo ohradí, koleduje si o cejch zloducha.

„Slovutný veleduch“ Miloš Jakeš kdysi ve své kouzelné upřímností pravil něco v tom smyslu, že to s tou socializací přehnali. Dodejme – a jak dopadli. Někdy si říkám, jestli to s tím bezbřehým liberalismem v jistém ohledu nepřeháníme právě tak.

Nevím, je to námět na diskusi.