Makedonie jako test fungování naší zahraniční politiky

V neděli posledního září se konalo v Makedonii klíčové referendum. Nejen o změně názvu, ale také o budoucnosti země (s touto změnou související), přesněji o postoji obyvatel státu ke smlouvě s Řeckem.  

Jde o tzv. Prespanskou smlouvu podepsanou 17. června 2018 na břehu stejnojmenného jezera, kterým prochází hranice Makedonie – Řecko – Albánie.

Pokud by Makedonci v referendu většinově (myšleno v absolutním slova smyslu) hlasovali pro a jejich parlament (Sobranie – Shromáždění) také většinově smlouvu podpořil (což ovšem znamená změnu ústavy), stát s novým názvem Severní Makedonie by měl usnadněnou cestu „do Evropy“ a v podstatě otevřenou do NATO.

Jak píše server Euractiv.cz, odbornice na Balkán Věra Stojarová z Masarykovy univerzity označila dohodu Makedonie-Řecko za „největší událost pro makedonsko-řecké vztahy“. Jako prostý pozorovatel zahraničního dění to vnímám stejně. Proto mě zajímá postoj oficiálních míst České republiky.

Dlužno dodat, že součástí oné „největší události“ bylo i makedonské referendum z 30. září, které jsem sledoval s mimořádnou pozorností. Dopadlo jak dopadlo – a opět se ukázalo, jak lze propagandisticky žonglovat s čísly. Hodně se psalo o tom, že pro bylo 91,46 procent hlasujících a proti pouze 5,66 procent – Euractiv.cz k tomu uvádí, že Evropská komise ústy své místopředsedkyně Federicy Mogherini a komisaře Johannese Hahna výsledek kvitovala.

Nechápu, co je na tom ke kvitování, když jde o výsledek, který vytvořili pouze ti, kdo hlasovali „rukama“. Tedy přišli k urnám. Zde je jednoduchý přehled podle webu makedonské Státní volební komise (Državna izborna komisija – obr. 1):

• celkový počet voličů … 1 806 336;
• hlasovalo 666 344, tj. 36,89% - a jistě, z nich drtivá většina (91,46%) byla pro;
• ale: z celkového počtu registrovaných neřeklo ano 1 139 992, tedy 63,11%.

To je, slovy makedonské opozice, fiasko. Země zůstává na rozcestí, byť referendum mělo hlas poradní – leč vypovídající.

Kromě věci samotné mě zajímalo, jak se k ní postaví česká politika. Málo platné, jde o dilema. Na webu či Twitteru ministerstva zahraničí jsem nenašel do uzávěrky tohoto článku (5. 1. 2 2018/12:00 SELČ) nic – Honza (pan Hamáček) zřejmě nemá mobil na Andreje (premiéra). Černínský palác má dozajista jiné starosti, však víme. Řikali jsme tomu za komunismu ÚBOK – úporný boj o koryto. (Petříček ano či ne, Poche ano či ne – to jsou témata, ne nějaký plebiscit v chudé jihoevropské zemi.)

Osud nám ovšem přihrál unikátní šanci. Ve čtvrtek se objevil v Praze sám makedonský prezident Ďorge Ivanov (jeden z odpůrců změny názvu). Považoval jsem za samozřejmé, že se jeho hostitel, prezident Miloš Zeman, k tomuto tématu vyjádří. Jde přece o klíčovou záležitost kontinentální politiky. Spolehl jsem se na Twitter Jiřího Ovčáčka, leč byl jsem zklamán. Kromě několika fotografii nám nabídl pan mluvčí odkaz na Zemanův projev „při tiskové konferenci při příležitosti pracovní návštěvy prezidenta Makedonské republiky v ČR“. Hltal jsem text slovo od slova, ale zmínku o tématu č. 1 makedonské politiky jsem v něm nenalezl.

I udělal jsem cosi, k čemu jsem se odhodlal s krajním odporem. Ze záznamu jsem si pustil nejnovější pořad Týden s prezidentem, který moderuje samozvaný všeználek Jaroslav Soukup. Věnoval jsem relaci téměř hodinu svého času, jednak abych v jejím průběhu zjistil, že byla předtočena o den dříve (což o to) – a hlavně, že o referendu v Makedonii nepadlo ani slovo.

Takže: my tu máme „kováře“, nejvyššího představitele země, kde se cosi odehrává a nedozvíme se, jaké stanovisko k této události zaujímá prezident či ministr zahraničí.

Zato jsme se dozvěděli, že pokud pan Poche v Černínském paláci setrvá, nemá pan Petříček sebemenší šanci (stát se ministrem zahraničí).

I takovou podobu může mít zahraniční politika v zemi, která má ambici být brána ve světě vážně.

•

... obr. 1/Výsledky makedonského referenda v 30. září na webu tamní Státní volební komise.