Tak jsem je pro sebe nazval. Úděl doby. Neblahý zejména pro ty, kdo rok co rok prožívají tyto svátky ve větším společenství. Ať už jde o věřící křesťany, Židy slavící Pesach či ateisty, pro něž jde o svátky jara.
Premiér České republiky, a v daném okamžiku není důležité, že je to právě Andrej Babiš, nás v předvečer Velkého pátku usilovně varoval, abych si „to nepokazili“, dodržovali sociální odstup a respektovali nařízená omezení.
Za sebe říkám, že k tomu premiérův apel nepotřebuji, stačí mi zdravý rozum. Ale zřejmě jsou tací mezi námi, kvůli nimž šéf kabinetu řekl – možná byl nucen říci - ve čtvrtek večer to, co řekl.
Tak je tomu vždycky – v každé společnosti, v každém týmu, v každé, i malé množině lidí. Stačí jeden (několik) … (doplňte sami), aby to celku pokazili.
V souvislosti s Velikonocemi a navazujícími příběhy můžeme připomenout: během putování do Zaslíbené země po událostech první Velké noci, ještě v Egyptě a ještě před vydáním Desatera a Zákona, to byl Chóre, kdo vyvolal vzpouru proti Mojžíšovi a Aranovi. Chóreho zná asi málokdo, zato Jidáše patrně každý. I to byla „černá ovce“ mezi učedníky. A do třetice: v prvotní křesťanské církvi byli takovými … , ještě za časů apoštolů, Ananiáš a jeho žena Zafíra.
Dlužno dodat, že všichni, Chóre a jeho skupina, Jidáš i Ananiás se Zafírou, dopadli špatně. Dnes se věci mají tak, že když si někdo zarebeluje, může dopadnout špatně nejen on, ale i bezpočet nevinných lidí kolem něj. Ať už jde o covid-19, nebo třeba opilého řidiče za volantem.
Rok 2020 je pro nás všechny rokem velké zkoušky. Život se neskládá jen z procházky růžovým sadem, ale také „údolím stínu smrti“, jak píše v jednom ze svých žalmů druhý staroizraelský král David. Proč tomu tak je? Odpovím nepřímo: je to důsledek vyhnání z ráje. Od té doby je lidstvo stiženo prokletím: chléb dobýváme v potu tváře a ženy rodí v bolestech. Nejen to: vraždy nevinných (Kain vs Abel), války, nemoci, hlad, bída, utrpení, soužení, smrt. To je naším údělem, jako odvrácená strana všech pozitiv, která život přináší a proč ho máme rádi.
O židovských Velikonocích, svátku Pesach, si připomínáme, že cesta ke svobodě otroků byla provázena mrtvolami prvorozených národa otrokářů. O křesťanských Velikonocích si připomínáme, že šance ke spasení každého z nás byla vykoupena krutou obětí Syna člověka na kříži.
Není to tak, že by platilo – za minimum maximum. Nebo, za nic - všechno. Vždycky je něco za něco. Ten princip byl koneckonců zaveden i v ráji: za neposlušnost - trest. Platil i v Egyptě faraonů a v průběhu dějin, platí i dnes. Každý den řešíme stejné dilema. I teď o Velikonocích, poprvé ve svém životě. Prázdné kostely jsme během těchto svátků dosud nezažili.
Můžeme v tom vidět příležitost: během komorního průběhu svátků, svým způsobem jedinečného, se znovu zamyslet nad jejich skutečným obsahem. A přesahem do našich životů. V tom je jejich pravý smysl.
Židovská Velká noc za sebou zanechala Egypt bez národa otroků. Byla a je symbolem svobody.
Křesťanské Velikonoce za sebou zanechaly prázdný kříž a prázdný hrob. Symbol naděje, záchrany, nového života.
Požehnané svátky všem!
