K videoprojevu ruského prezidenta z 28. listopadu 2023

Když jsem se seznamoval s projevem Vladimira Putina na letošním zasedání prokremelské organizace Světové ruské lidové shromáždění, mimoděk jsem se musel vrátit do února 2022.

Do doby těsně předcházející ruskému vpádu na Ukrajinu. Jednadvacátého února toho roku držel ruský prezident v televizi řeč, z níž mrazilo. Její obsah jsem sám pro sebe nazval „Putinovou doktrínou“. Děsivé byly pasáže o Ukrajině: „Znovu zdůrazňuji, Ukrajina pro nás není jen sousední zemí. Je nedílnou součástí naší vlastní historie, kultury, duchovního prostoru.“ A na jiném místě: „Je také důležité pochopit, že Ukrajina ve skutečnosti nikdy neměla stabilní stálou tradici své skutečné státnosti.“

To znělo zlověstně. Neblahá předtucha se vyplnila o tři dny později…

Nebylo to tehdy v Putinově projevu cosi účelového, co mělo Rusy a svět připravit na agresi proti suverénnímu státu. Nic jednorázového. Ruský vůdce odhalil, jaké je jeho politické uvažování. V úterý 28. listopadu 2023, po jednadvaceti měsících, svoji neoimperialistickou doktrínu potvrdil a rozšířil. V on-line projevu k účastníkům 25. plenárního zasedání Světového ruského lidového shromáždění, které se konalo ve Státním kremelském paláci (za komunistické éry se tam konaly sjezdy KSSS). Jde o prorežimní organizaci, v jejímž čele stojí nejvyšší představitel Ruské pravoslavné církve patriarcha Kirill.

Jestli Putinova slova v únoru 2022 potvrdila efekt, který jako titul své knihy použil komunistický politik, známý zejména z období pražského jara, a pozdější signatář Charty 77 Zdeněk Mlynář (Mráz přichází z Kremlu), pak v případě jeho úterního (28. 11.) projevu tomu bylo právě tak. Stejně obludné.

Poté, co zopakoval svoji dávnou tezi, že lidé všech národností v bývalé ruské říši doplácejí na dřívější špatné kalkulace a na to, že se politici oddávali separatistickým iluzím a ambicím, ať už to bylo v důsledku revoluce 1917, následné občanské války nebo rozpadu SSSR 1991, šokoval výrazy jako „rozdělení velkého ruského národa“, a teď pozor, „trojjediného lidu – Rusů, Bělorusů a Ukrajinců“. Putin si ve své velmocenské doktríně ty dva sousední národy prostě „přivlastnil“, aniž by ho zajímal jejich názor. Aktuálně lze mít za jisté, že Ukrajinci se za součást žádného „trojjediného lidu“, kterému dominují Rusové, v žádném případě nepovažují.

Dále jsme se dozvěděli, co je to ruský svět: „Všechny generace našich předků a našich potomků, kteří budou žít po nás. Ruský svět je starověká Rus, Moskevské knížectví, Ruské impérium, Sovětský svaz a také soudobé moderní Rusko, které se vrací, posiluje a zvětšuje svou suverenitu jako světová mocnost.“ Proti tomu lze samozřejmě sotva co namítat, jenomže se nesmíme mýlit. Putin totiž vysvětlil: „Ruský svět spojuje každého, kdo cítí duchovní spojení s naší vlastí, kdo sám sebe považuje za šiřitelé ruského jazyka, ruské historie a kultury, a to bez ohledu na svou národní nebo náboženskou příslušnost.“

Toto je ovšem nebezpečné rozšíření pojmu „ruský svět“. Z logiky věci do něj patří i zahraniční osobnosti ověnčené Puškinovou cenou, neboť ta je udělována cizincům „za významný přínos k rozvoji a upevňování kulturních vazeb s Ruskou federací, za plodnou činnost při podpoře ruské kultury a umění, za aktivní činnost při popularizaci a šíření ruského jazyka a literatury v zahraničí“. U nás by tedy měli být součástí „ruského světa“ v Putinově pojetí Václav Klaus a Jaromír Nohavica. Z toho lze dovodit, že tito lidé mohou být považováni za svého druhu Putinovu „pátou kolonu“. Při vědomí agresivní podstaty Putinovy neoimperialistické politiky to zní až zlověstně.

Problém by to jistě nebyl, kdyby dnešní Rusko bylo standardním demokratickým státem bez komplexu méněcennosti, kterým trpí (pouze svojí vlastní vinou). Zde jsme však svědky Putinem jasně proklamované snahy o dominantní postavení Rusů a Ruska.

Prezidentova věta „Nyní bojujeme za svobodu nejen Ruska, ale celého světa“ může znít jako špatný vtip, nikoli ale jeho další vyjádření. Putin se jistě nemýlí, když říká, že „bez Rusů jako etnické skupiny, bez ruského lidu nemůže existovat ruský svět ani samotné Rusko“. (Ano, stejně tak bez Čechů by sotva existoval český stát.) On ale pokračuje: „Toto prohlášení neobsahuje žádný nárok na nadřazenost, exkluzivitu nebo vyvolenost. To je prostě fakt, stejně jako skutečnost, že naše Ústava jasně stanovuje postavení ruského jazyka jako jazyka státotvorného lidu.“ Tedy ruský jazyk ve velkém objetí kremelského medvěda pro všechny. Dobrovolně povinně. A nejen to: „Být Rusem – to je víc než národnost,“ říká šéf Kremlu. Být Rusem „zahrnuje kulturní, duchovní a historickou identitu“, říká Putin a dodává: „Jako ruský člověk chci říci: pouze sjednocené, silné, suverénní Rusko je schopno zaručit budoucnost a původní rozvoj jak ruského lidu, tak všech ostatních národů, které v naší zemi žily a žijí po staletí, sjednoceny společným historickým osudem.“

Čili: Rusko chce být garantem svobody, dokonce pro celou planetu (kéž nás Nejvyšší od této ambice ochrání), ale běda přeběda, když by někdo chtěl této svobody využít, aniž by to bylo v souladu s představami Kremlu. Nemluvě o tom, že by některý národ, dosud součást federace velké matičky Rusi, pochopil Putinovy řeči o svobodě po svém a rozhodl se vydat vlastní cestou. Jak by asi dopadl?

Putinův proslov z 21. února 2022 byl předzvěstí hrůzné války na východě kontinentu, s níž se potýkáme dodnes. Věřme, že jeho teze prezentované 28. listopadu 2023 nebudou mít podobné fatální pokračování.

ODKAZ

Text Putinovy řeči na Světovém ruském lidovém shromáždění na serveru Patriarchia.ru -  ZDE