Od základní školy jsem slávista. Nikterak skalní, ale ve „věčném“ soupeření obou „S“ patří mé sympatie sešívaným.
Proto jsem si se zájmem ve víkendovém vydání MF DNES (11. a 12. 3. 2017) přečetl rozhovor s Ivanem Bicanem, synem slavného fotbalisty, kterého snad netřeba představovat. Nosným tématem interview je „obchod za milion“, který se ale neuskuteční. Jednou větou: Slavia měla zájmem přejmenovat stadion v Edenu po Josefu Bicanovi, jeho syn za to ovšem žádá milion korun (a v článku vysvětluje proč), což klub odmítl. Tečka.
Tuto záležitost nechci komentovat. Zastavit bych se ale chtěl u jednoho pohledu, který s panem Ivanem sdílím. Z toho, jak se Slavii nyní daří jsem potěšen. Problém mám ale s Číňany (nejen) na dresech. Tedy: dilema.
Proč? Odpovím slovy Ivana Bicana:
- Pokud vám není jedno, že popravili Horákovou, generála Píku a desítky dalších nevinných, nemůže vám být jedno, co se dnes děje v Číně.
Přesně o to jde.
Je, či není správné, že Ivan Bican chce prodat jméno svého otce za milion korun? Na to se mohou názory různit. Je to ale výlučně jeho suverénní rozhodnutí, na které má plné právo. Právem klubu zase je tuto podmínku nepřijmout. Sám Bican vysvětluje:
- Kdybych jim dal jméno zadarmo, musel bych se hanbou propadnout.
Bezpochyby ví proč. Tím se dostáváme k tomu nejpodstatnějšímu. Jak se k Panu fotbalistovi Pepimu Bicanovi choval komunistický režim. Server iDNES v sekci Sport takto citoval 25. září 2013 fotbalového historika Miroslava Jenšíka:
- Režim po Slavii vyloženě šel. Vadilo třeba, že za ni v mládí kopal prezident Edvard Beneš. A Bican, „buržoazní“ ikona Slavie, se stal terčem nenávisti stranických kádrů taky. Příliš vynikal, byl příliš oblíbený.
Také proto skončil na nějaký čas u krumpáče. On, jeden z nejlepších československých fotbalistů. Kvůli zvrácenému myšlení komunistických mocipánů.
Josef „Pepi“ Bican – to jméno má stejný zvuk jako později jména Pelé nebo Maradona (a další si můžeme doplnit dle libosti). Jenomže je tu jakýsi „bonus“, kterého byli kouzelníci s míčem na Západě i ve třetím světě obvykle ušetřeni. Bicanův poúnorový příběh slouží jako důkaz, jak obludný byl komunistický režim – režim, který koho chtěl, toho tu podrobil šikaně, tu zbuzeroval, tu zavřel do kriminálu, tu poslal na šibenici. Jist si nemohl být nikdo ničím: když všemocná strana nechala popravit vlastního generálního tajemníka, pak se kdokoli mohl nadít čehokoli.
Cejch nepřítele lidově demokratického zřízení (= totality) mohl být vypálen komukoli – a pak se s takovým člověkem také zacházelo. Bez ohledu na to, zda se dotyčný „reakcionář“, „buržoazní živel“ atp. něčeho skutečně dopustil či nikoli. Hrůzovládu podporovala režimní propaganda („psovi psí smrt“); jedinec byl v tom ďábelském soukolí bez šance a záleželo pouze na libovůli uzurpátorů moci, jestli nechají člověka udusit na oprátce, odsoudí na doživotí, anebo „jen“ na dvacet či deset let. Popřípadě pošlou intelektuály, odborníky ve svém oboru, „k lopatě“ - jenom proto, že je ve své rudé aroganci k té lopatě poslat chtějí.
Ano, píšu o padesátých letech, o období zvůle a rudého politicko-justičního teroru. Po čase stejný režim „ubral plyn“, ale to na jeho děsivosti a zločinnosti nic nemění. Stejně tak německému nacistickému režimu nemůže jako polehčující okolnost posloužit fakt, že ujednání o „konečném řešení“ bylo přijato ve Wannsee „až“ v lednu 1942 a nikoli dejme tomu o pět let dříve.
Čím pročítám víc příběhů lidí, kteří se ničím neprovinili, a přesto s nimi režim Gottwalda, Zápotockého a spol. tak či onak „zametl“, čím víc lidského utrpení vzešlého ze zločinného spiknutí známého jako Únor 48 mi vyvstává před očima, tím méně chápu, jak někdo může o totalitě 1948-1989 jako celku ztratit dobré slovo. Nejsou to jen komunisté, ale často „normální“, zhusta inteligentní lidé. Při pohledu na nahého císaře jsou schopni tvrdit – a myslet to vážně -, že ty jeho šaty nejsou zase tak nepovedené.
Při vzpomínce na všechny, komu komunističtí mocipáni v jedné obludné epizodě našich dějin zničili nebo zkazili život, musím konstatovat: Takovému postoji vážně nerozumím.
A děsí mě.
