Hus v nás (Akt.)

Hodně jsem před napsáním tohoto článku přemýšlel, co vlastně o Husovi mohu napsat. Já, jeho ctitel – a přitom obyčejný člověk.

Cítil jsem, že v den šestistého výročí Husovy kruté smrti se sluší čímsi přispět. Současně jsem si byl vědom toho, že patrně všechno na toto téma už bylo veřejně sděleno. Nadto osobami povolanějšími, znalými jeho díla a života, odborníky.

V tom přemítání o člověku, k němuž chovám hlubokou niternou úctu, jsem si položil základní otázku. Kde bral Mistr J. H. sílu obstát tváří v tvář totalitní moci tehdejší katolické církve, a to až do hořkého konce?

Nemohl vědět to, co víme dnes my: že jeho smrt nebude zapomenuta (jako stovek, ba tisíců, kteří skončili na hranici stejně jako on v těch podivných časech), ale stane se zlomovým okamžikem českých dějin – se všemi svými pozitivními, ale i negativními souvislostmi. A když to nemohl vědět, a kdoví, co by řekl všemu tomu, čím naše země prošly v 15. století, proč dobrovolně zvolil oběť nejvyšší?

Protože existuje hranice, kterou nelze překročit, aniž by si člověk přestal vážit sám sebe, protože by tím spáchal tu nejpodlejší zradu: zradu své víry, svého přesvědčení a vlastního svědomí.

Prožil jsem v patnácti letech něco v principu podobného, byť v porovnání s kostnickým mučedníkem milionkrát menšího významu.

Na počátku středoškolských studií přišli do naší pracovní skupiny na učilišti agitátoři lákající do Socialistického svazu mládeže (SSM). Což nebylo nic jiného než organizace fungující jako předstupeň či záloha komunistické strany. Ideologií SSM byl marxismus-leninismus a tzv. vědecký ateismus. Pro člověka vychovávaném v protestantské rodině a v antikomunistickém duchu by znamenal vstup do SSM totéž, jako kdyby se Židé za Hitlera hlásili do NSDAP. Něco absolutně nepřijatelného.

Sotva agitátoři dokončili svoji náborovou řeč, vystoupil jeden agilní chlapec z našich řad a aniž by s někým cokoli konzultoval, prohlásil: „Jdeme všichni.“

Ostatní mlčky postávali, bez známky jakéhokoli nesouhlasu. Ty dvě tři vteřiny trvaly jako věčnost – a já musel říci své „neodvolám“. Pozvedl jsem svůj od přírody slabý hlas a pravil: „Až na mě. Já nevstoupím.“

Byl jsem v tom sám, černá ovce, která kazí kádrový průměr skupiny (díky mě nebyla stoprocentní účast), nicméně musel jsem to udělat a tu sílu v sobě najít. Co mi pomohlo? Vnitřní jistota, že nesmím zradit sám sebe a své rodiče, kteří mě nevychovali proto, abych, sotva vylétnu z hnízda (byť jen částečně), vstoupil do jedné z klíčových organizací totalitního režimu, nota bene tři roky po okupaci ze srpna 1968. Že nesmím zradit svoji víru, své už tehdy se utvářející politické přesvědčení, své svědomí. Že nemohu v jednom okamžiku zahodit to, k čemu jsem byl veden a co jsem považoval za správné a smysluplné, co pro mě mělo nejvyšší hodnotu.

Musel jsem najít odvahu to udělat, protože kdybych v té době selhal, nemohl bych s tím žít, nebyl bych ani lidsky šťasten – chybný krok by mě provázel do té doby, dokud bych ze SSM nevystoupil. Ale už bych byl morálně potřísněn. Tak jsem to vnímal tehdy a ani po více než čtyřech desetiletích se na tom nic nezměnilo.

Nechci a ani nesmím se srovnávat s Janem Husem, který byl v nesrovnatelně těžším postavení. Píšu to vše jenom proto, abych sdělil, že na základě této své zkušenosti dobře rozumím tomu, proč Jan Hus neodvolal, i když ho to stálo život. Vím, kde bral v Kostnici sílu obstát a jsem za to vděčný.

Z toho ovšem plyne, že nestačí Husa jen pochopit a litovat v jeho údělu, ale můžeme ho v zásadních momentech svého života následovat. Jistěže: bude nás to něco stát. Jeho to stálo život. Ale jak se praví v Bibli, která byla Mistru J. H. zdrojem oné obdivuhodné síly:Co by bylo platno člověku, kdyby celý svět získal, ale duši své uškodil.

Zkusme se nad tím zamyslet v těchto dnech, kdy si připomínáme 600. výročí nelidské smrti nevinného člověka v kostnických plamenech.

•