Angličané se probudili do kalného rána, Italové do jásavého dne s azurovou oblohou, na níž září fotbalové slunce. Kdybych jim fandil, jásal bych s nimi. Já ale přál vítězství domácím (myšleno teritoriálně).
Tedy – až do jednoho kritického okamžiku.
Víkend jsme trávili u příbuzných a protože jeden z hostitelů se v kopané vyzná (na rozdíl ode mě – viz vzoreček níže), podotkl jsem, že z našeho (středoevropského hlediska) je trochu škoda, že se hraje poměrně pozdě večer, když většina lidí vstává ráno do práce. Hostitel podotkl: Začíná to v jednadvacet, po devadesáti minutách plus přestávce nebude co řešit. Myšleno zaokrouhleně.
Viděl jsem to jinak: Může se prodlužovat, mohou přijít penalty (s těmi jsem ovšem příliš nepočítal) – a rázem se přiblížíme k půlnoci.
Ačkoli jsem už státní rentiér, solidárně s mladšími mám v paměti situace spojené s lehkým stresem, které nastávaly v neděli večer v době, kdy jsem po skvěle prožitém víkendu vstával v pondělí časně ráno (cca ve 4:00). Jít do postele po půlnoci – a pozor: plný fotbalových zážitků - znamenalo druhý den se uzívat.
Ale budiž. Obraťme list.
Nepatřím do množiny několika milionů českých fotbalových expertů; nemá smysl tvrdit opak. Kolik jich je? Na to jsem vytvořil vzoreček:
Server Novinky.cz zveřejnil 12. července čtenářskou anketu: komu kdo ve finále fandil. Já tedy Anglii – a zařadil jsem se mezi drtivou menšinu. Výsledek zmíněné ankety v době, kdy hlasovalo 6208 čtenářů:
- Anglii fandilo … 5 %
- Itálii … 87,3 %
- ani jednomu z obou týmů … 7,7 %
Proč Anglii? Těžko se na tu otázku odpovídá. Je to vnitřní pocit. Stejně jako v hokeji. Proč fandím Kanadě? Ta země je mi něčím blízká, sympatická, líbí se mi, mám k ní vztah – proto přeji Javorovým listům v hokeji úspěch. (Platí o zápasech, jak v kopané, tak hokeji, v nichž nehrají naši.)
Když se finále ve Wembley dostalo do fáze penaltového rozstřelu, stále jsem doufal, že pohár zvedne nad hlavu Anglie. Naděje se zvýšila poté, co Andrea Belotti neproměnil.
Pak se ale stalo něco, co mou důvěrou v Anglii otřáslo. Marcus Rashford. Jistě to myslel dobře, ale nedomyslel. Řečeno po našem: zamachroval si (alespoň tak to na mě působilo) – a nevyšlo mu to. Přiznám se: byl jsem silně roztrpčen. Trefit při kopech z pokutové značky tyč, nota bene ve finále (!) mistrovství Evropy a tímto způsobem, to jsem „nerozchodil“. Zlomový okamžik. Tak za něco takového si výhru nezasloužíte, prolétlo mi hlavou. Bylo to do jisté míry osvobozující: na porážku Anglie jsem sám sebe psychicky natolik připravil, že když pak nastala, neprožíval jsem žádná fanouškovská muka.
Fotbal a sport obecně má i své vedlejší efekty a jevy. Hrubě mi vadí klekání na trávníku před výkopem, stejně tak jako gesto Angličanů: sundali si stříbrné medaile z krku sotva je obdrželi. Zásadně odmítám rasismus, který se objevil na sociálních sítích v souvislosti s barvou kůže těch v anglické reprezentaci, kdo v penaltovém rozstřelu neuspěli. Je to ubohé, primitivní, stupidní. Ano, způsob, jak ke kopu přistoupil Rashford kritizuji, ale to nemá absolutně nic společného s jeho etnickým původem (potomek do Karibiku dovezených otroků z Afriky; v jeho případě rozhodně nejde o důsledek nějakého „vítačského aktivismu“). Vadilo by mi to stejně tak u bělocha barvy školní křídy.
Závěrem: myslím si, že ostrovní fotbal by si zisk titulu evropského šampiona zasloužil. Škoda, že to nevyšlo. A ovšem – Marcus Rashford na tom má svůj díl viny. Trenér Southgate sice bere všechno špatné na sebe, ale málo platné, do tyče se trefil Rashford.
