Ještě v neděli 23/5 dopoledne zněly z reproduktorů mého PC koutku melodie letošní eurovizní písničkové soutěže. Po dramatickém nočním hlasování, které korunovalo italský rock a připomnělo: Rock and roll nikdy nezemře.
Tak pravil zpěvák vítězné skupiny Maneskin krátce poté, co hlasy televizních diváků převálcovaly všechny ostatní soutěžící, zejména pak ty interprety, které preferovaly národní poroty a kteří si díky tomu dělaly naději na výhru. Jmenovitě Barbara Pravi, Francouzka srbsko-íránského původu, a švýcarský zpěvák Gjon´s Tears, ovšem původu kosovsko-albánského. Multikulturalismus v praxi.
Sleduji eurovizní soutěž – máme stejný rok narození – dost dlouho na to, abych mohl říci, že samotné hlasování je mnohdy zajímavější než lecjaká píseň usilující o Velkou cenu. Letos se to opět potvrdilo.
Proč jsem se v neděli dopoledne k některým písním znovu vrátil? Chtěl jsem pochopit, proč česká národní porota dala nejvíce hlasů Portugalsku a čeští hlasující Moldávii. Proto jsem si jejich soutěžní příspěvky znovu pustil. Upřímně: Natalia Gordienko je atraktivní a svůdná Moldavanka (ovšem ukrajinského původu, aby se to nepletlo) s líbivou písní a působivými efekty; zde české volbě rozumím. Pokud jde o portugalskou kapelu The Black Mamba a jejího zpěváka Pedra Tatanku: skladbu neměli nepovedenou, ale snad kdyby byla interpretována jiným hlasem.
Jak kdysi dávno řekl v rozhlase DJ a hudební publicista Jaromír Tůma, Eurovize je především soutěží o nejlépe vykalkulovanou písničku. Ta musí posluchače oslovit „na první dobrou“ - a když se jí to nepodaří, je ztracena.
Sám jsem dal hlas Eden Alene, izraelské účastnici (etiopského původu, proto její tmavá pleť), neboť mi kdesi v nitru stále zní skvěle vykalkulovaný refrén:
Set me free
Feel my beating heart in perfect harmony
Don't let me down
(Volně: Osvoboď mě, můžeš cítit mé bijící srdce v dokonalé harmonii; jen mě nezklam.)
Píseň Set Me Free sice nijak výrazně „Evropu“ nezaujala, 93 bodů a 17. místo z 26 není žádný důvod k jásotu, ale pouze o to nejde. Jistě se našli posluchači, které zejména její refrén „chytil za ucho“ a rádi se k ní vrátí. Především ale: pro Izrael, který se dostal v minulých dnech na první místo světového zpravodajství z úplně jiného důvodu, bylo důležité, že se jeho reprezentantka probojovala do finále a představila svoji zemi jinak než válečnou optikou.
Jak napsala v sobotu 22/5 večer na webu Jerusalem Postu Hannah Brownová: Pro mnoho Izraelců je vzrušující slyšet Eden Alene a její vysoké tóny, aniž by výkon zpěvačky byl provázen symbolem raketového poplachu v rohu televizní obrazovky. V sobotu 22/5 platilo druhý den příměří vyhlášené mezi Izraelem a teroristickou organizací Hamas.
Zmínka o vysokých tónech, kterými Eden Alene svoji píseň dovedla do „ultrazvukového“ finále nebyla náhodná.
Dosud držela eurovizní prvenství, pokud jde o nejvyšší vyzpívaný tón, chorvatská interpretka Maja Blagdanová, která soutěžila s písní „Sveta ljubov“ na Velké ceně Eurovize 1996 v Oslo. Podle webu Wiwibloggs vyzpívala tehdy tón „B?6“ (dle jiného způsobu zápisu), což odpovídá našemu tříčárkovanému b (b´´´). Eden Alene se posunula ještě o půl tónu výš – na tón „B6“, tj. tříčárkované h (h´´´).
Zajímavé srovnání přinesl Twitter „BBC Orchestra & Chorus“:
V příspěvku je uvedeno, že její (Eden Alene) tříčárkované h je o kvartu výše než nejvyšší nota v árii Královny noci v Mozartově opeře Kouzelná flétna, kterou je nota f nad vysokým c. Tedy tříčárkované f.
Alespoň v něčem má Eden Alene prvenství.
•
YOUTUBE/Píseň Set Me Free na Eurovizi 2021
