Celá léta jsem sledoval soutěž o Velkou cenu Eurovize prostřednictvím německé televize ARD. Letos jsem upřednostnil ČT1, místy jsem ale musel přepnout „na Němce“, jak se na českém západě kdysi říkávalo.
To když užvaněnost českého moderátora Libora Boučka dosáhla takových rozměrů, že začínala rušit mé vnímání aktérů přenosu. Nemám na mysli interprety, ale moderátory jednotlivých televizí, kteří hlásili do Stockholmu výsledky národních porot.
Vzhledem k tomu, že vím, jak to dělá německá televize, musím připomenout, že méně je někdy více. Ona česká užvaněnost připomínající klání, v němž zvítězí ten, kdo do co nejkratšího časového úseku nalisuje co nejvíce slov, zhusta bez ohledu na kvalitu (příznačné pro některé FM stanice), měla v Boučkově podání ještě jednu „přidanou hodnotu“: moderátor tak vehementně fandil české reprezentantce v soutěži, že se dostal docela mimo realitu. Místy to vypadalo, že stačí opravdu málo a „Gábina“ má výhru v kapse. Tady bylo ovšem moderátorovo přání otcem myšlenky. Když to nakonec nedopadlo, slyšeli jsme větu typu (interpretuji volně) „být pětadvacátý na světě není vůbec špatné“ (nebo tak nějak).
Nalijme si čistého vína. Gabriela G. není „pětadvacátá na světě“ , nýbrž pětadvacáté v letošním ročníku soutěže Eurovision Song Contest (ESC) a vzhledem k tomu že ve finálovém galavečeru bylo zastoupeno šestadvacet zemí, zaujala Česká republika „skvělé“ předposlední místo. Taková je tvrdá realita, se kterou se musíme smířit a přestože postup do finále ESC byl pro naši pop music úspěchem, celkově šlo opět o propadák.
Nemá smysl si nalhávat, že to bylo jinak. Stejně tak působí trapně, když se Češi v internetových diskusích chovají jako ona liška v Ezopově bajce: „Však jsou ty hrozny stejně kyselé,“ prohlásila o plodech, na které nedokázala doskočit. Bylo by zajímavé sledovat, jak se diváci vyjadřovali, kdyby Gabriela G. vyhrála a byla by „první na světě“. Takto však mnozí radí: Nikdy více.
Opět se tu v celé své nahotě prezentuje velká česká malost. Jedno pozitivum tu ale nalézám. Někteří Češi opět potvrdili, že moudrý Ezop měl prostě pravdu. Nic na tom nemění ani skutečnost, že mezi ESC 2016 a dobou, kdy své bajky psal, uplynulo (zaokrouhluji) dva a půl tisíce let.
Vzhledem k tomu, co všechno se v diskusích na českém internetu objevilo, považuji za nutné znovu připomenout, že Eurovize není Evropská unie. Telegrafická lekce: Eurovize, jednoslovné označení pro organizaci European Broadcasting Union, byla založena 1950, její písničková soutěž ESC (dříve také Velká cena Eurovize) v roce 1956. Kdy vznikla EU snad každý z nás ví, doporučuji tedy nezaměňovat.
Dále, a ono to s výše uvedeným úzce souvisí, se objevila rozhořčená otázka, co je to za šaškárnu, když v Eurovizi soutěží Austrálie. Jednoduchá odpověď: Austrálie je přidruženým členem European Broadcasting Union a proto byla pozvána. (A málem vyhrála.)
Jak na ESC nahlížet? Především jako na mezinárodní zábavnou show. Soutěž má své kouzlo, svoji atmosféru, své napětí (letos jsme si ho užili vrchovatě) – a samozřejmě své písničky. Více či méně povedené, ale kolik takových za rok na FM rádiích slyšíme – a nikdo snad nevolá po tom, abychom tyto stanice zrušili. ESC je prostě už šest desetiletí součástí naší reality a i zde platí: ber, nebo neber.
Já patřím k těm, kdo „berou“ - byť mohu mít tisíc a jednu výhradu. Vousatá zpěvačka k nim patří stejně tak, jako to, že jsem se mnohokrát v minulosti u televizní obrazovky místy nudil. Letos kupodivu nikoli, byť k tomu možná přispělo to, že jsem pořad sledoval pomocí kvalitních sluchátek a zvukový obraz jsem měl dostatečně plastický (na rozdíl od posluchačů, kteří měli „volume“ přitlumené, aby v noci nerušili sousedy).
V nabídce jsem našel pár songů, které mě oslovily líbivými pasážemi (o to vždycky šlo především: jak jednou řekl rozhlasový DJ Jaromír Tůma, eurovizní píseň musí být dobře vykalkulovaná, aby zaujala na první poslech), na druhé straně mi poněkud vadil nenápaditý „techno rytmus“ u některých skladeb a také to, že v relativně značném počtu písní se opakovaly variace na základní motiv, který má v A dur zápis cis-e-cis-h-a.
Byla to ovšem televizní show se vším všudy, k ní patřily i obrazové efekty a jako celek působila celá ta scénografie skvěle. Usnutí „ještě dřív, než zazpívala Gončíková“, opravdu nehrozilo.
Zbývá poslední oříšek.
Díky vítězné Ukrajince (krymské Tatarce) a její skladbě „1944“ se prý jednalo o festival politické písně. Nemyslím. Jamala zvítězila rozhodnutím televizních diváků, nikoli národních porot – pro ně byla nejlepší Australanka (po přičtení diváckých hlasů se umístila jako druhá). Stejně tak mohl zvítězit ruský zástupce (na konečné bronzové pozici), kdyby dostal víc hlasů „od lidí“. Kdyby „Evropany“ ukrajinská píseň neoslovila, prostě by jí SMS neposlali.
Jamala nezpívala o politice, ale nabídla příběh. Ano, příběh, který s politikou souvisí. Protože všechno souvisí s politikou. S politikou souvisel i izraelský příspěvek, který interpretovala Ofra Haza na Eurovizi 1983 v Mnichově. Zpívala Am Jisrael Chai (národ Izraele žije), což také mělo (v Německu a 50 let od nástupu Hitlera) politický podtext. Znamená to, že Eurovize 1983 byla festivalem politické písně? Nesmysl.
Jamala nabídla poselství. Poselství inspirované osudem její rodiny. Ptám se: když jiní zpívají o lásce, je to zpěv o zkušenosti výlučně někoho jiného? Jistěže jde také o jejich prožitky.
Níže nabízím volný překlad písně „1944“. Kdo v tom najde politiku (ve smyslu politické propagandy), ať se přihlásí v diskusi. Rád se nechám poučit.
A ještě dovětek. Jeden diskutující doporučuje, abychom si na Wikipedii přečetli, co byli za války krymští Tataři zač. Prý kolaborovali s nacisty. Proto je Stalin deportoval. Ve stejném článku se ale také píše, že v 60. letech byli krymští Tataři sovětským režimem rehabilitováni. Vrátit na Krym se ale mohli až koncem 80. let, tedy za Gorbačova. Za zmínku stojí, že podobný dekret podepsal v roce 2014 Vladimír Putin: (znovu) rehabilitoval krymské Tatary, kteří v době vlády Stalina čelili útlaku. (Proč to udělal, je jiná věc.)
•
„1944“
Když přijdou cizinci …
Přijdou do vašeho domu
všechny zabijí a řeknou:
Jsme bez viny. Nejsme vinní
Kde je vaše mysl?
Lidstvo pláče
Myslíte si, že jste bohové,
ale všichni umírají
Nespolkněte moji duši
Naše duše
Nemohla jsem tam prožít své mládí,
protože jste mi vzali můj klid
Nemohla jsem tam prožít své mládí,
protože jste mi vzali mír
Mohli bychom budovat lepší zítřek,
kde jsou lidé svobodní
Žijí a milují
Prožívají šťastné časy
Kde je tvé srdce?
Lidstvo, povstaň
Myslíte si, že jste bohové,
ale lidé umírají
Nepolykejte moji duši
Naše duše
Nemohla jsem tam prožít své mládí,
protože jste mi vzali můj klid
Nemohla jsem tam prožít své mládí,
protože jste mi vzali mír
Neměla jsem Vlast …
