Sedmnáctého září 1978 byly v marylandském Camp Davidu podepsány dohody, které vedly k egyptsko-izraelskému míru. O patnáct let později, 13. září 1993, došlo ve Washingtonu DC k podpisu tzv. Dohody z Oslo I.
Ačkoli později spatřila světlo světa i Dohoda Oslo II, skutečný mír mezi Izraelci a palestinskými Araby nenastal.
Proč může fungovat mezi státy (Egypt-Izrael, Egypt-Jordánsko) a nikoli mezi Státem Izrael a bývalou teroristickou organizací? Jakkoli je blízkovýchodní konflikt neskonale komplikovaný, v případě vztahů mezi Izraelem a palestinskými Araby je odpověď v zásadě jednoduchá.
Podívejme se ale nejdříve na mír izraelsko-egyptský. Ten je založen na principu výměny území (Sinaje) za vlastní mír. Izraelci vyklidili Sinajský poloostrov, na základě mezinárodní arbitráže vrátili Egyptu i sporné území Taby – a v oblasti byl postaven klíčový pilíř stability. Pravda, mír na ose Káhira – Jeruzalém není nikterak vřelý, ba naopak je chladný jako vody Severního ledového oceánu, ale funguje. Nebyl to „sňatek“ z kdovíjaké lásky, ale z rozumu. Na počátku stál akt obrovské odvahy, cesta egyptského prezidenta Sadata do Jeruzaléma v listopadu 1977. Z výsledků tohoto počinu, jednoho z nejvýznamnějších ve 20. století, se region i svět těší dodnes.
Podobně se to má i s mírem jordánsko-izraelským.
Mír s palestinskými Araby byl od samého počátku založen na dvou věcech. Na vzájemném uznání a zřeknutí se terorismu palestinskými Araby. Konkrétně: Arafatova Palestinská osvobozenecká organizace PLO uznala právo Státu Izrael na existenci v míru a bezpečí a deklarovala, že se „zříká použití terorismu a dalších násilných metod a přebírá odpovědnost nad všemi částmi PLO i jednotlivci, aby zajistila jejich souhlas, zabránila násilnostem a potrestala ty, kdo je vyvolávají“.
Na základě toho pak izraelská vláda v čele s Jicchakem Rabinem uznala PLO jako reprezentanta palestinského lidu a zahájila s ní jednání o blízkovýchodním mírovém procesu.
Všichni, nikoli pouze Izraelci, samozřejmě předpokládali, že dané sliby budou mít trvalou platnost. Nejen slib vzájemného uznání, ale také zřeknutí se terorismu. Tento druhý slib ovšem palestinští Arabové reprezentovaní PLO nesplnili, ale všemožně jej porušují. Jednak opakovanými (a dosud vždy neúspěšnými) snahami o vytvoření vlády národní jednoty s teroristickou organizací Hamas, jednak finanční podporou teroristů, kteří páchají vražedné útoky proti Izraelcům, případně finanční podporou jejich rodin (pokud je terorista zlikvidován).
Je to vlastně prosté. Tak jako by nemohl fungovat egyptsko-izraelský mír, kdyby Izraelci oproti původní dohodě nevrátili Egypťanům celý Sinaj, ale jenom polovinu poloostrova, nemůže fungovat ani mír s palestinskými Araby, pakliže ti trvale porušují onen klíčový závazek, na němž měl být tento mír postaven. Tím je nulová tolerance vůči terorismu. Nikoli proklamovaná ústy politiků, ale vyjádřená praktickými činy.
