Rusko u nás provedlo destrukci, při níž přišli o život na dva občané – a Zacharovová mluví o destrukci vzájemných vztahů. Ruská zahraničněpolitická vyjádření jsou, stejně kdysi sovětská, nepřetržitým festivalem chucpe výroků.
Po rozpadu SSSR jsem doufal, že se Ruská federace zařadí mezi standardní demokratické země. Že využije historické šance zbavit se zátěže související s cejchem lídra říše zla, že se začne chovat v nejlepším slova smyslu civilizovaně. Přál jsem si to – a velice záhy jsem zjistil, jak hluboký to byl omyl.
Řečeno biblickým podobenstvím, Rusko zakopalo hřivnu, kterou mu historie nabídla. Nerozmnožilo ji. Změnilo formu. Myšlení a chování zůstalo sovětské, velmocensky arogantní. Jeho propaganda stále pracuje podle vzorce „okupace = bratrská pomoc“. Nestoudné lži jsou vydávány za pravdu. Smutné, beznadějné.
Nezapomenu na výrok, který kdysi pronesla jedna příbuzná, když se s nimi (Rusy) u nás (v ČR) blíže seznámila: „Představ si, oni absolutně nechápou, proč je nemáme rádi.“ Dodal bych: nechápou, nezajímá je to.
Arogance Putinova režimu plně vyplula na povrch během současné krize. Oni zaútočili, my se kultivovaně a v souladu s diplomatickými zvyklostmi a pravidly bráníme, ale jsme to my, kdo destruuje vzájemné vztahy. Nechováme se jako vazal – a to v Kremlu nemají rádi.
PŘEKVAPENÍ?
Vlastně ano. Člověk už je obezřetný, ale přece jenom. Čekal jsem jsem tvrdou reakci Moskvy po čtvrtečním (22/4) rozhodnutí o „zastropování“ počtu diplomatů na ambasádě RF v Praze – a ejhle. Rusko souhlasí s paritou. Proč tak najednou?
Není jedním z důvodů skutečnost, že jsme se chovali jako sebevědomá suverénní země? A že všichni ti, kdo nás přesvědčovali o tom, že vláda malé země si počíná vůči velkému ruskému medvědovi směšně se opět mýlili?
Jistěže tato kauza nekončí, ale zatím se zdá, že neeskaluje. Je těžké odhadnout, jak se krize dále vyvine, zda má pravdu exministr zahraničí Cyril Svoboda, který připouští, že Rusové mohou diplomatickou paritu podmínit dalšími požadavky, s čím přijde v neděli (25/4) prezident. Nedozvíme se třeba to, že Miloš Zeman během „týdne mlčení“ orodoval za ČR u samotného Putina a že je to vlastně on, kdo se zasloužil o náhlé uklidnění situace? (Jen Rusy dále nedráždit.) Ale to jsou jen spekulace. Možné je ale cokoli, nemožné není nic.
Poučení z této fáze? Jsme-li v právu, není chyba ukázat protivníkovi dostatek sebevědomí, hrdosti, nebojácnosti a odhodlání. Ba přesně naopak. Servilnost vůči Rusku znamená jedno jediné: že naší malou zemí bude ještě víc pohrdat. Byť navenek se budou jeho představitelé tvářit jako největší přátelé.
