Blízký východ: Krach dohody o námořní hranici?

Přiznám se, že když se první říjnovou neděli objevily zprávy, že finišují práce na dohodě o námořní hranicí mezi Izraelem a Libanonem, pocítil jsem vnitřní radost. Blízkovýchodní mír je mým celoživotním snem.

Proto upřímně vítám každý krok, který znamená posun k mírovému soužití. V případě Libanonu a Izraele je situace o to specifičtější, že obě země jsou formálně ve válečném stavu, Libanon odmítá Izrael uznat a projevuje vůči němu zavilou nenávist a zášť. Nehledě k tomu, že součástí mocenských struktur Libanonu je teroristická organizace Hizballáh, po zuby ozbrojená, která má v programu likvidaci izraelského státu. Nepřekvapí, že jednání o námořních liniích jsou vedena nepřímo - prostřednictvím amerického zprostředkovatele, kterým je nyní Amos Hochstein.

Geografickou podstatu hraničního spolu nejlépe ilustruje mapa na obrázku 1. Z ní je patrné, že zatímco Izrael považuje za severní hranici své výlučné ekonomické zóny (EEZ) „linii 1“, Libanon má naopak dvě verze jižní hranice své EEZ. Maximalistickou - tvořenou „linií 23“, kterou všem nelze brát vážně, a standardní – tu tvoří „linie 23“. Mezi liniemi „1“ a „23“ leží sporné území o rozloze 860 km čtverečních, o němž se vyjednává. Rozlohou není velké, asi jako okres Pardubice, ovšem jeho hodnota je skryta pod mořským dnem: nachází se tam pole Qana se zásobami zemního plynu. Podobných pokladů skrývá dno východního Středomoří celou řadu.

... obr. 1/Orientační mapa s údaji obsaženými v článku. Podklad: Web Free vector maps - volná licence s povinnou atribucí: https://freevectormaps.com/israel/IL-EPS-02-0001?ref=atr

Ačkoli všechny podrobnosti nejsou známy, hlavní body dohody zveřejněny byly. Ujednání se zdá být výhodnější pro libanonskou stranu, která by měla získat většinu sporného plochy. Jak je zřejmé z obr. 1, libanonská EEZ povede na jihu po „linii 23“ – s výjimkou pětikilometrové „linie bójí“ u pobřeží kopírující původní izraelskou „linii 1“ – toto opatření je pro Izrael důležité z bezpečnostního hlediska. Z pohledu na mapu je patrné, že na Izrael by připadla jen velice malá část naleziště Qana. Zkrátka by ale přijít neměl, protože dohoda počítá s finanční kompenzací. Izrael naproti tomu získá jistotu, že pole Kariš zůstane výlučně v jeho EEZ. Že by jih libanonské EEZ zasahoval až na „linii 29“, nepřichází do úvahy.

Také proto izraelská strana pokračovala v přípravě na těžbu v poli Kariš a 5. června 2022 tam ukotvila vrtnou loď. Za necelý měsíc došlo ovšem ze strany Libanonu, přesněji tamních teroristů, k provokaci. Hnutí Hizballáh vyslalo k nalezišti Kariš tři průzkumné drony, které izraelské vzdušné síly a námořnictvo spolehlivě zlikvidovalo. Současně šéf Hizballáhu Nasralláh drze vyhrožoval útoky na těžební infrastrukturu na poli Kariš, pokud bude Izrael pokračovat v přípravě na těžbu zemního plynu. Něco takového je v civilizované části světa absolutně nemyslitelné: aby teroristická organizace legálně působila v mocenských strukturách státu a svévolně „házela vidle“ do jeho jednání o tak závažné věci, jakou jsou námořní hranice a záležitost energetické budoucnosti země. To jen dokresluje absurdní situaci, jaká v oblasti panuje.

Je dohoda dobrá, nebo špatná? Izraelští politici jsou rozděleni. Vládní představitelé dohodu obhajují, opozice tvrdě kritizuje, tak jak je to v demokratické společnosti obvyklé. Lídr opozice Benjamin Netanjahu dokonce hrozí, že pokud vyhraje listopadové volby, nebude pro něj závazná.

S pozoruhodným hodnocením dohody přišel David Schenker, který byl v minulosti jako náměstek ministra zahraničí v Trumpově administrativě také zapojen do rozhovorů o izraelsko-libanonském námořním narovnání (rokování se vedou s přestávkami přes deset let). Server The Times of Israel přinesl 4. října 2022 několik jeho poznámek. Schenker je skeptik. Nevěří tomu, že dohoda lépe ochrání Izrael před hrozbami útoků ze strany Hizballáhu, jak si myslí premiér Lapid. A to ani před ataky na samotné těžební zařízení v lokalitě pole Kariš. Právě tak si není jist, že finanční prostředky, které Libanon těžbou plynu získá, zůstanou bezpečně „mimo pokladnu Hizballáhu“. (Podobně argumentuje i izraelská pravicová opozice.) Bývalý vyjednavač tvrdí, že Libanon dostal prakticky 100 procent toho, co chtěl. (Stejného názoru je i bývalý americký velvyslanec v Izraeli David Friedman. Podle něj je poměr 100 % pro Libanon, 0 % pro Izrael.)

Schenker také připomněl, že zatímco libanonská vláda přijala v roce 2011 jako hranici své EEZ „linii 23“, za jeho působení jako vyjednavače přišli zástupci bejrútské vlády se „striktně maximalistickým“ požadavkem – jižní hranice povede na „linii 29“. „Po dvou zasedáních se rozhovory zhroutily,“ dodal. Důkaz, jak nerealistická „linie 29“ jako hranice libanonské EEZ je. Jakkoli Schenker nemá v úmyslu napadat izraelskou vládní pozici ve vyjednávání, dal najevo, že „existuje legitimní kritika zprava, pokud jde o to, že ´linie 23´ je tím nejlepším, čeho mohl Izrael v dohodě dosáhnout“.

S postupujícím časem se ale ukazuje, že dohoda dohoda může být ohrožena druhou stranou sporu. Trochu mi to připomnělo úporné osobní vyjednávání v Egyptě – smlouvání o ceně jízdného za cestu taxíkem. Když jsme se konečně domluvili na patnácti librách (tehdy ještě měla egyptská měna svoji hodnotu) a dali si na to ruku, já říkám: „Fifteen“ (patnáct), načež řidič odpověděl: „Fifty“ (padesát).

Z Bejrútu totiž přišly zprávy, že Libanonci nejsou s dohodou, která je všechno jiné jen ne pro ně nevýhodná, spokojeni a požadují změny. Prosákly informace jaké. Libanon nesouhlasí s tím, aby „linie bójí“ (oněch 5 km u pobřeží) byla uznána jako mezinárodní námořní hranice mezi oběma zeměmi, odmítá, aby součástí dohody bylo i vymezení pozemní hranice mezi oběma státy, tato otázka má být řešena samostatně ve spolupráci s OSN, zdráhá se platit Izraeli kompenzaci za to, že se vzdá těžby v té části pole Qana, která se nachází v jeho EEZ a konečně – jako důkaz, do jak nebetyčných výšin dosahuje antitizraelská nenávist libanonských Arabů: Libanonci odmítají podepsat dohodu ve stejné místnosti s Izraelci, ale požadují, aby každá delegace byla v jiné místnosti. Předpokládalo se, že ceremoniál bude hostit jiholibanonské pobřežní město Naqoura, kde se také nachází velitelství Prozatímních jednotek OSN UNIFIL. (Lze-li v této situaci žertovat, pak je poslední bod libanonské námitky stejně stupidní, jako kdyby při svatebním obřadu byli ženich a nevěsta každý v jiné místnosti a mezi nimi pendloval oddávající.)

Izrael, jehož vláda s dohodou souhlasí, ve čtvrtek libanonské návrhy vedoucí ke změně obsahu dohody odmítl, a protože si nemůže dovolit ponechat nic náhodě, instruoval ministr obrany Benny Gantz obranný establishment, aby se „připravil na jakýkoli scénář, pakliže by na severu země vzrostlo napětí, včetně obranných a ofenzivních operací“.

Co naplat. Zavilá nenávist nikdy opravdový mír nepřinesla.