Agrese Hamasu: Co se také píše v arabském tisku

Jak se můžeme s arabským světem na čemkoli kolem mírového narovnání Izrael – palestinští Arabové domluvit, když se neshodneme ani na základní terminologii.

Pokud byste se chystali v těchto dnech do Egypta a ve čtvrtek 26. října si koupili nové číslo týdeníku Al Ahram Weekly, čekal by na vás článek „Israel’s leap into the unknown“. Jeho autorem je Hassan Abu Taleb, hlavní poradce Centra pro politická a strategická studia Al-Ahram. Tedy přední egyptský politolog.

Hned v úvodu se při čtení jeho textu (publikován byl v předstihu na serveru Ahram Online 24. října) dostaví šok. „Prostřednictvím své bezvýhradné vojenské a finanční podpory Izraeli jsou evropské země a USA přímými účastníky izraelské agrese proti Gaze,“ píše autor.

Došlo k tomu, co známe i u nás. Někteří sudetští Němci svými postoji vytvářeli dojem, že druhá světová válka nezačala v roce 1939, a agresivní protičeskoslovenská politika Hitlera o rok dříve, ale až s jejich odsunem. Stejně tak i zde. Agrese se nedopustil Hamas 7. října 2023 vpádem na izraelské území, kde jeho zabijáci páchali bestiální zvěrstva, a souběžnými raketovými útoky proti Izraeli; agrese začala až s legitimní vojenskou odvetou napadené země. Dopustil se jí podle Abu Taleba Izrael svými leteckými operacemi v Pásmu Gazy.

Logika, z niž se točí hlava.

Autor se nemohl nezastavit u nedávného mírového summitu v egyptské Nové administrativní metropoli svolaného prezidentem Sisim. Summitu neúspěšného, protože rozdíly v interpretaci nynějšího konfliktu mezi západním a arabským světem jsou příliš hluboké.

Abu Taleb píše: „Když Egypt vyzval k mírovému summitu o izraelské válce proti Gaze, jeho cílem bylo vytvořit regionální arabský blok na podporu míru a stability, zastavit izraelskou agresi, chránit civilisty v Gaze a zabránit vypuknutí regionální války.“ Ovšem všechno pokazily západní delegace, zastoupené taktéž na vysoké úrovni. Neboť „navzdory jasnému poselství Egypta, podporovanému silným a odpovědným arabským postojem", čelil summit „západním vytáčkám a manévrům“, které prý odrážejí jeho hluboce zakořeněnou touhu ne po míru a stabilitě v regionu, ale nestydatou podporu izraelské agresi.

Pokud snad pan politolog předpokládal, že západní delegace – u vědomí toho, jakých ukrutností se vražedná komanda Hamasu v Izraeli 7. října dopustila – se připojí k protiizraelskému chóru delegací arabských, pak se hluboce mýlil a dal nám právo pochybovat o jeho úsudku. Zástupci přítomných západních států a EU, aniž by jakkoli zlehčovali humanitární problémy, které agrese proti Izraeli v Pásmu Gazy vyvolala, zaslouží ocenění za to, že nazývali věci pravými jmény – a především označili jako viníka nastalé krize Hamas. K tomu arabští lídři svolní nebyli, nedokázali překročit svůj stín. Tedy nikoli „vytáčky a manévry“ Západu, nýbrž falešný, jednostranný a mylný pohled na nynější konflikt ze strany Arabů způsobil neúspěch mírového setkání.

V této souvislosti snad už nepřekvapí, že Abu Talebovi také vadily další priority prezentované v projevech západních představitelů. Bylo to 1) právo Izraele na sebeobranu (to mu zjevně autor upírá), 2) označování palestinských organizací odporu jako „teroristy“ (doslova: labelling the Palestinian resistance organisations as “terrorists”) a 3) tlak na propuštění osob, „které západní představitelé považují za rukojmí, i když ve skutečnosti jde o válečné zajatce (Prisoners of War) vhodné pro výměnu za palestinské vězně držené v izraelských věznicích“.

K bodu 3) dvě poznámky. A) Abu Taleb zřejmě neví, že do kategorie „Prisoners of War“ nespadají neozbrojené a nebojující civilní osoby, které jsou chráněny Čtvrtou Ženevskou úmluvou. Civilní osoby zavlečené teroristy do Pásma Gazy tudíž nejsou žádní „váleční zajatci“, ale rukojmí. B) Opakuje-li Abu Taleb totéž, co hlásá Hamas, že nevinní rukojmí jsou vězňové určení k výměně za teroristy, pak nepokrytě podporuje politiku vydírání. Nejen to. Tento člověk píše o tom, že západní Evropa a USA poskytují podporu „krvežíznivé izraelské vládě v Tel Avivu“ (the bloodthirsty Israeli government in Tel Aviv). Jednak to má špatně zeměpisně. Podle článku 2 izraelského „Základního zákona: Vláda“ je sídlem kabinetu Jeruzalém, nikoli Tel Aviv. Vedle toho, pokud je izraelská vláda „krvelačná“, jak potom označit Hamas vládnoucí v Pásmu Gazy, kterému Abu Taleb nepřímo fandí („můžeme nesouhlasit s ideologií Hamasu a dalších hnutí národního odporu, ale pravdou je, že historie vždy potvrzuje, že jejich vítězství je nevyhnutelné“), zejména po všech zvěrstvech spáchaných jeho zabijáky 7. října?

Vzpomínám si, jak během jednoho mého pobytu na Sinaji, bylo to na jaře 2011, krátce po svržení Mubaraka, kdy se role šéfa státu ujal maršál Tantawi, běhal po pláži místní animátor a vykřikoval „Klaus na h***o“ (patrně ho to naučil nějaký český pitomec). Říkal jsem si tehdy, jak by se asi místním líbilo, kdybych pronášel v arabštině nadávku „Tantawi na h***o“. Podobné urážky se dopustil ve svém článku Abu Taleb ve vztahu k vládě Izraele.

Nejde o ojedinělý případ. Můžeme se jen dohadovat, kolik podobně smýšlejících najdeme mezi akademickými, náboženskými a politickými elitami v arabském světě. Které si myslí, že agresorem není Hamas, ale Izrael, že zabijáci Hamasu nejsou teroristé, že Izrael nemá právo na sebeobranu a že nevinní obyvatelé Jižního distriktu Izraele, gangstersky zavlečení do Pásma Gazy, jsou „Prisoners of War“ a nikoli rukojmí.