Jiří Turner zveřejnil na blogu iDNES 10. prosince článek „Protobabiš“. V jeho úvodu napsal myšlenku, která mě oslovila. Napsal pohled na věc, kterému rozumím. Málem jsem totiž do té morální žumpy spadl taky.
Nejprve citát. J. Turner :
Už jsem to několikrát napsal, skutečnost, že se jako pracovník zahraničního obchodu „zapletl“ s StB mě moc netrápí. Žil jsem v té době a vím, jak to bylo snadné a v určitých profesích a s určitými ambicemi prakticky nezbytné.
Aby bylo jasno, jsem Nebabišovec. Toho člověka ani jeho stranu nevolím a nehodlám na tom nic měnit. Krátce: Babiš & spol. nejsou pro mě. Jsou pro jiné. Proč? Těžko se to vysvětluje. Ani se o to nebudu pokoušet. Snad jen: není to můj šálek čaje.
Když šel Babiš do politiky a v médiích se začal probírat jeho vztah k StB, od chvíle, kdy jsem zjistil, že pracoval v zahraničním obchodě (ZO), jsem nebyl překvapen. ZO za komunistického režimu a nějaký druh spolupráce s tajnou politickou policií, to byly spojité nádoby.
Také jsem chtěl v ZO pracovat. Končila má studia a na chodbě školy se ve vitríně objevil inzerát. Jeden z pražských podniků ZO nabízel práci. Od první chvíle jsem v tom spatřoval příležitost. Poněkud mě překvapilo, že jsem byl ze tří končících ročníků jediný, ale to jsem přičítal tomu, že jsme všichni žili na západě Čech, 120 i víc kilometrů od hlavního města.
Záhy jsem se do té firmy vypravil. Psal se rok 1977, výškových budov západního stylu v Praze tehdy mnoho nebylo. Po vstupu do útrob mrakodrapu: moderní, atraktivní interiér. Na personálním oddělení jednání na úrovni. Na ničem konkrétním jsme se ovšem nedomluvili – měl jsem před vojnou. Snad jen, že požadují francouzštinu a španělštinu. A po vojně ať přijdu znovu.
Vzal jsem to na vědomí. Počítal jsem s tím, že se tam za dva roky vrátím a celou věc uložil ve své mysli „do zálohy“.
Měl jsem ovšem štěstí. Během vojny jsem se při různých zdánlivě náhodných příležitostech setkal s lidmi, kteří o tom podniku věděli své. A naznačili mi to, co jsem ve své mladické naivitě nemoudře přehlížel. Že tento podnik ZO je tím, čemu se lidově říkalo komunistická pakárna. Exponované místo s pozdějšími výjezdy na Západ vyžaduje „exponované“ zaměstnance. Lidi sloužící uvědoměle totalitnímu režimu. Kdo komunismus zažil, rozumí. Slovy J. Turnera: „Vím, jak to bylo snadné (zadat si s StB) a v určitých profesích a s určitými ambicemi prakticky nezbytné.“
Nezbytné to bylo i v ZO.
Dostal jsem šanci a čas vše si rozmyslet. Paradoxně mě vojna zachránila od životního kroku, který by mi s mým prozápadním smýšlením a křesťanským rodinným zázemím přinesl bezpočet problémů. Z tohoto svého osobního projektu jsem posléze vycouval a našel si místo odpovídající mému vzdělání, nicméně takové, které jsem mohl vykonávat, aniž bych byl členem SSM, SČSP, BSP nebo dokonce KSČ (kdo význam těch zkratek nezná, je svým způsobem šťastný člověk).
Jistě, byl jsem a zůstal obyčejným člověkem, jedním z (tehdy patnácti, dnes) 10 milionů. Podotýkám: ničeho nelituji. Nedosahuji ani z tisíciny promile Babišova věhlasu, jsem ale vděčný za to, co mi zůstalo: čisté svědomí. Andrej Babiš se rozhodl jinak. Chtěl žít a týt s vlky, musel s nimi tedy i výt. Tak byly kostky vrženy, tak byl systém nastaven; Babišovo rozhodnutí bylo výrazem svobodné volby. Upřímně: je lhostejné, jestli byl či nebyl registrován zločinnou organizací StB. Jako komunista (od roku 1980) byl součástí utlačovatelského režimu – byť v pozici jeho obchodního delegáta v Maroku.
Nelze mu nic vyčítat, ani já mu nic nevyčítám. Tak jako on se choval v té době bezpočet dalších. Dařilo se mu dobře za totality, díky vytvořeným kontaktům, a jistěže i díky jeho píli a schopnostem, se mu daří dobře i v posttotalitním období. Může mnohé – také kandidovat na prezidenta. A co mohu já? Pouze jedno: Andreje Babiše nikdy nevolit.
Možná se někteří zeptají, co jsem tímto článkem chtěl vlastně říci. Snad jen připomenout, že to tehdy šlo i jinak.
