• MF DNES přinesla v sobotu 20/12 obsáhlý rozhovor s podnikatelem Luďkem Sekyrou. Podle informace deníku je mu padesát let – polovinu života prožil tudíž v komunismu (rozuměj ve společnosti totálně ovládané komunistickou stranou, resp. komunistickými stranami: KSČ, která byla s částečnou výjimkou období pražského jara 1968 politickým vazalem KSSS).
Pro později narozené:
KSČ … Komunistická strana Československa
KSSS … Komunistická strana Sovětského svazu
U těchto lidí, přiznám se, mě zajímá jedno jediné: reakce na otázku týkající se jejich členství v SSM (mládežnická organizace KSČ) a v samotné komunistické straně. Což je i případ pana Sekyry. Novinář MF DNES v rozhovoru dokonce uvedl, že jeho host byl funkcionářem SSM, šéfem svazáků na univerzitní fakultě – a Luděk Sekyra to nepopřel.
Proč tedy byl funkcionářem SSM a posléze členem KSČ v době, kdy mu muselo být zřejmé, co je husákovský režim zač? Novinář panu Sekyrovi připomněl: „O pár let dříve přece Václav Havel zformuloval Chartu 77 (přesnější by asi bylo spoluzformuloval – pozn. L. S.) a napsal řadu zásadních textů. Proč vás zaujaly až po revoluci?“
Pan Sekyra odpovídá: „Tehdy jsme o mnoha věcech nebyli informováni. V té době na ty věci existovalo určité informační embargo. Nebylo možné si přečíst (Havlův esej) Moc bezmocných.“
To je na jednu stranu pravda. Pravdou je ovšem také to, že právě proto existovala Svobodná Evropa a další západní stanice – abychom o mnoha věcech, pro totalitní mocipány nepohodlných, byli informováni. Moc bezmocných jsme si sice bez jistého rizika přečíst běžně nemohli, ale s jejím obsahem bylo možné se seznámit na vlnách svobodného éteru. A podrobně také s ostatními aktivitami Charty 77 a dalších disidentských skupin, jakož i se souvisejícími dokumenty a politickými texty. Stačilo málo: pořídit si za nevelký peníz rozhlasový přijímač s rozsahem krátkých vln. (O této možnosti student vysoké školy nemohl nevědět.)
Kdyby to tedy v 80. letech pan Sekyra udělal, věděl by. A pakliže by věděl, ptám se: Choval by se tehdy jinak? Odmítl by vstup do SSM (já jsem se musel takto rozhodnout v roce 1971, kdy mi bylo patnáct) a následně do KSČ? Případně vystoupil by z těchto organizací z politických důvodů? Odpověď neznáme, ale protože byl nejen řadovým svazákem, ale též funkcionářem, lze o tom mít vážné pochybnosti.
Opět jsme tu svědky pokusu vysvětlit zaprodání se tehdejšímu režimu způsobem krajně nevěrohodným. Přičemž být funkcionářem SSM a členem KSČ, nota bene v 80. letech, ba na jejich sklonku, zaprodáním „duše ďáblovi“ bylo. Nedomnívám se, že kvůli tomu má pan Sekyra doživotně nosit na čele Kainovo politické znamení, ale osobně bych uvítal, kdyby nám lidé jako on říkali pravdu – už v zájmu vlastního svědomí. Prostě: Chtěl jsem dělat v komunistickém režimu kariéru, proto jsem studoval VŠ, netušil jsem, že diktatura tak brzy skončí, a protože nebylo jiné cesty v tuzemsku (alternativou byl odchod do exilu) než s rudými vlky výt, tak jsem s nimi prostě vyl.
Nechci, nemohu a vlastně ani nemám právo zpochybňovat nynější příklon pana Sekyry k Václavu Havlovi, ke KDU-ČSL, k prof. Halíkovi. Především proto, že mám trvale na zřeteli příklad jedné z největších osobností církevních dějin, Pavla, dříve Saula z Tarsu. Z pronásledovatele křesťanů se stal jejich apoštolem. Každý má právo říci to, co Luděk Sekyra – že k tomu či onomu poznání dospěl v čase a že tedy v průběhu života změnil smýšlení. Dokonce si ho za to můžeme vážit. Lidí, kteří prošli touto zásadní proměnou, bychom si ale vážili ještě víc, kdyby se ke své svazácké a komunistické minulosti postavili čelem a hovořili o ní otevřeně a upřímně. Protože to nebylo něco, nad čím by se mělo jen tak mávnout rukou. Ani naší, ani jejich.
Všichni, kdo se narodili do komunistické totality, měli jistou možnost volby, do jaké míry chtějí či nechtějí s režimem kolaborovat. Byl to, tuším, Luther, kdo řekl: Nemůžeme bránit ptákům, aby létali nad našimi hlavami. Můžeme ale zabránit tomu, aby si na naší hlavě udělali hnízdo. O to v principu tehdy šlo.
