Kolega Martin Braun dokáže na blogu to, co málokdo. Přiměje k zastavení a srovnání myšlenek. Píše inspirativně. Platí to i o jeho článku „Antikomunistická aliance“ (11. 8. 2021).
Protože jsem byl v textu jmenován, následovalo zamyšlení. Jsem víc antikomunista, nebo nekomunista? A jaký je mezi tím vlastně rozdíl?
Jmenován byl i kolega Jan Ziegler. Zcela správně M. Braun napsal, že kolega Jan je radikálnější. Vskutku „jde bolševikům po krku“ (jako oni šli kdysi po krku demokratům, nemohu nedodat).
Ptal jsem se sám sebe, proč i já nejsem víc radikální. Vždyť antikomunismus (nekomunismus?) jsem, obrazně řečeno, sál s mateřským mlékem. Přesněji řečeno, domácí výchova u nás byla v naprostém protikladu k ideologii komunistického režimu. Nebyl jsem ovšem veden k radikalismu, nýbrž k tomu, abych nezradil své svědomí, svoji víru, svůj nekomunistický světonázor.
Je to málo?
S odpovědí mi pomohl Karel Čapek. Jeho slavná esej „Proč nejsem komunistou?“. Hned v prvním odstavci píše:
- Nebýti agrárníkem neznamená ještě žádný určitý názor nebo životní víru; avšak nebýti komunistou znamená býti nekomunistou; nebýti komunistou není pouhý zápor, nýbrž jisté krédo.
V této definici je obsaženo to podstatné: nebýt komunistou (být nekomunistou) pro mě znamená být demokratem. Ale nejen to. Znamená-li nebýt komunistou – dle Čapka – „víc než zápor“, pak mi vychází, že nebýt komunistou může znamenat být antikomunistou.
Jsem tedy antikomunistou? Zřejmě ano, byť nikoli radikálním. Proč? Myslím, že je to dáno dílem výchovou, dílem povahou. Rozhodně můj „neradikalismus“ neznamená, že bych na komunismu spatřoval cokoli pozitivního.
Tím se dostáváme k podtématu, které se čas od času objeví v diskusích o komunistickém režimu u nás. Mám na mysli argument typu, že za minulého režimu bylo to či ono, ta či ona jednotlivost lepší než dnes. To nepopírám, ovšem totéž je možné vztáhnout k někdejšímu nacistickému režimu v Německu. Znamená to snad, že nacismus nepředstavuje absolutní zlo, že může být alespoň v některých jednotlivostech „vzat na milost“?
Zamířili jsme jednou v Ontariu do KFC. Byl polední čas a za chvíli se fast food naplnil místními školáky. Přišli na oběd. Můj hostitel podotkl (volný citát): Nebylo za komunistů v Československu všechno špatné. Zatímco tam chodily děti na normální jídlo do školní jídelny, tady nic takového není, a tak chodí sem.
Jistě. Školní strava je bezpochyby lepší než každodenní fast food. Jenomže, a to už byla moje námitka, pro to, aby děti jedly zdravěji není nutné instalovat komunistický režim; stačí zavést v rámci kapitalistického režimu školní stravování. Vím, že se to snadněji řekne než zrealizuje, ale princip je jasný.
Pozoruhodný příklad zdůraznění pozitiv na systému veskrze špatném vytržených ovšem ze souvislosti, máme v Bibli. Když izraelský lid putoval po odchodu z Egypta sinajskou pouští do Zaslíbené země, neměl vždy k dispozici vybranou krmi, ba i maso chybělo a ani chleba nebyl přebytek. Kniha Exodus k tomu v 16. kapitole uvádí toto:
- Když se pak hnuli z Elim, přišlo všecko množství synů Izraelských na poušť Sin, kteráž jest mezi Elim a Sinai, v patnáctý den druhého měsíce po vyjití z země Egyptské. I reptalo všecko shromáždění synů Izraelských proti Mojžíšovi a proti Aronovi na poušti. A mluvili jim synové Izraelští: Ó bychom byli zemřeli od ruky Hospodinovy v zemi Egyptské, když jsme sedávali nad hrnci masa, když jsme se najídali chleba do sytosti! A teď vyvedli jste nás na tuto poušť, abyste zmořili všecko shromáždění toto hladem.
Na hrnce plné masa a hojnost chleba si vzpomněli, nikoli už na to, jak nesnesitelné bylo otroctví, do kterého byli uvrženi, a co bylo tehdy jejich jediným přáním: zbavení se neúnosného jha a odchod z otroctví do svobody.
Byl snad řešením návrat do Egypta k hrncům plným masa – a otrockým pracím? Je snad kvůli tomu, že ta či ona komodita byla v minulosti levnější řešením návrat totality? Moje odpověď: ne návrat komunismu, ale lepší kapitalismus.
Jako demokrat mám ovšem jedno dilema. Není jen mé, týká se samotných základů demokracie. Jak se postavit k politickým stranám, které ve své podstatě představují pro demokracii smrtelnou hrozbu?
Nebudu chodit kolem horké kaše. Zakázat komunistickou stranu? Proč ne, ale budu-li pro, nebude to sloužit jako důkaz, že nejsem plnohodnotným demokratem? Na druhou stranu historická zkušenost (nejen naše) učí, že ponechání komunistů ve svobodné demokratické soutěži může znamenat konec demokracie (dnes spíše destrukci jejího charakteru v širším slova smyslu). Pustíme-li na dostihy mezi koně hladového sibiřského tygra, jak takové měření sil asi dopadne?
Jak říkám: dilema. Kdybych byl radikál, podobnými úvahami bych se netrápil. Můj postoj by byl veskrze nekompromisní: komunisty zakázat. Tečka.
Protože ale radikální antikomunista nejsem, analyzuji i tuto záležitost z obou stran: zvažuji pro, zvažuji proti, hledám kompromis – a přitom tuším, že v této věci rozumný kompromis možný není. Jen jakýsi falešný status quo v podobě politické časované bomby.
Co tedy mohu jako občan dělat? Vše co považují za správné, aby se komunisté nejen nedostali k moci, ale aby jejich vliv na politiku demokratického státu byl co nejmenší, ideálně nulový. Jak píše M. Braun v závěru svého článku: „Takže nezbývá než volit moudře. … Ta volba je na každém z vás a vaší osobní paměti.“
V této věci je vlastně ne tak podstatné, patřím-li mezi radikální antikomunisty či „pouhé“ nekomunisty. Úkol u volebních uren i v dlouhém čase před volbami je pro obě skupiny stejný.
