„Kdo z českých politiků by dnes dokázal strhnout svým projevem národ tak jako kdysi Churchill Brity v bitvě o Anglii?“, ptal se nedávno v deníku MfD publicista Tomáš Procházka.
Je přitom třeba s ním souhlasit, že k těm několika málo lidem, kteří i u nás vládnou „slušným rétorickým arzenálem“, patří jednak Miloš Zeman a jednak Lubomír Zaorálek s Miroslavem Kalouskem (já bych mimochodem asi ještě přidal Jiřího Dientsbiera mladšího).
Za velmi dobré řečníky označuje autor kromě Zemana i tři další naše prezidenty, totiž T. G. Masaryka (což nedokážu posoudit, mluvit jsem ho slyšel jen z několika krátkých rozhlasových záznamů) a oba Václavy, tedy Havla a Klause. V případě stávající hlavy státu ovšem upozorňuje, že „v posledních dvou letech bohužel“ ve svých veřejných vystoupeních „plýtvá na cíle, o jejichž smysluplnosti, nezištnosti a státotvornosti by se dalo se značným úspěchem pochybovat“.
Ano, když umí nějaký politik dobře (či dokonce výborně, viz Tomio Okamura, o němž se Procházka též zmiňuje) mluvit, ještě to neznamená, že prosazuje něco chvályhodného. Typickým příkladem je kromě zmíněného polovičního Japonce také náš bývalý prezident Václav Klaus – ten sice disponuje velmi kvalitními řečnickými schopnostmi, hovoří například vždy, aniž něco čte z papíru, ale jinak jde podle mne v podstatě o člověka, který Českou republiku svým jednáním jen vážně poškodil, a to zdaleka ne pouze tou vyhlášenou amnestií (o tom, že psát naopak čtivě neumí, a to ani o své „parketě“, tedy ekonomice, viz například jeho nedávný seriál v Mladé frontě Dnes nazvaný O situaci v ČR, se zde rozvádět nebudu, to je jiné téma).
To Václav Havel, jak se na rozdíl od Tomáše Procházky domnívám, vynikajícím řečníkem nebyl, když nic jiného, tak ve svých projevech zadrhával. Zato však šlo o slušného člověka, který kladl dobro naší země před své vlastní zájmy, jinak by přece využil nabídky předlistopadového režimu a emigroval na Západ.
Když bychom se teď přesunuli do Spojených států, jejich mírně řečeno velmi atypický prezident podle mého názoru vyhrál volby především díky svému řečnickému umění, jelikož hovoří plynně, tedy bez pauz, a přesvědčivým způsobem. To je ten důvod, jak se osobně domnívám, proč si získal určitý typ voličů – převážně jen se základním vzděláním a žijící ve vnitrozemí, na venkově a v malých městech, zatímco Američané na východním i západním pobřeží USA mu hlas nedali.
Tito lidé se v předvolební kampani nechali přesvědčit ZPŮSOBEM, jakým Donald Trump hovořil, nikoliv tím, CO říkal. Vůbec mne tudíž nepřekvapilo, že „evropské politiky ze zavedených stran“ podle zprávy na portálu www.novinky.cz z 9. 11. 2016 jeho vítězství „vesměs znepokojilo a německé dokonce šokovalo“ - tato část světa (a zejména stát na západ od České republiky) má prostě stále ještě v historické paměti vládu Adolfa Hitlera, který svými z čistě formální stránky strhujícími projevy nakonec stáhl naše sousedy do propasti.
Jen o čtyři dny později vyšlo shodou okolností v Mladé frontě Dnes pod názvem „Vtipný politik? To je dnes ohrožený druh“ zamyšlení, které napsal komentátor listu Miroslav Korecký. Je zajímavé, že za politiky s alespoň určitým smyslem pro humor označuje mimo jiné i již zmíněné pány Kalouska a Zaorálka – nejspíš jde o jistou součást řečnického umění. Vtipný ostatně uměl být i Winston Churchill, jehož ve svém článku zmiňuje publicista Tomáš Procházka, známý je například jeho výrok „Poté, co jsem si v novinách přečetl, že kouření škodí zdraví, rozhodl jsem se přestat číst noviny“.
Smysl pro humor na druhou stranu nemají politici, kteří řídí své země jako diktátoři. Adolfa Hitlera jsem ostatně pouze v jednom z těch desítek dokumentárních filmů, na něž jsem se v uplynulých letech díval v televizi, viděl se smát, to když se v roce 1940 v Compiegne chystal přijmout kapitulaci Francie.
Miroslav Korecký ve své úvaze označuje za jednoho z našich nejvtipnějších politiků kromě Kalouska také nedávno zesnulého Jaroslava Kuberu, píše, že „právě oni dva byli po léta praporečníky humoru v obou parlamentních komorách“. „O mrtvých jen v dobrém“, ale upřímně řečeno, s jeho tvrzením, že „Kuberu milovali všichni“, nesouhlasím, mně hlášky bývalého senátora připadaly poněkud vulgární; v jednom však má pan Korecký pravdu, totiž že při výstupech a projevech obou zmíněných osob posluchači neusínali.
