Dostal jsem od syna k narozeninám knihu o cizincích (politicích, byznysmenech a novinářích i studentech nebo obyčejných turistech), kteří do vypuknutí války určitou dobu pobývali ve Třetí říši.
Britská autorka Julia Boydová v ní na několika místech píše, jak byli tito lidé překvapeni podobností tamního režimu s tím, který panoval v Sovětském svazu, i když se je Goebbels snažil přesvědčit, že „mezi Evropou a rudými hordami, připravenými přehnat se přes kontinent a zničit civilizaci, stojí pouze Německo“. Na jednu stranu věděli, že jsou ty dva systémy nepřáteli na život a na smrt, ale na druhou jim připadalo, že šlo v obou případech o diktatury, kde na obyvatele neustále útočí zuřivá propaganda a kde probíhají zinscenované soudní procesy, v rámci nichž všemocná tajná služba mučí zatčené osoby. Za zcela totožné je v jedné kapitole označuje například i spisovatelka Nancy Mitfordová, dcera anglického barona, která pouze dodává, že „zatímco komunisté člověka“ klidně „umučí k smrti, když není dělník, nacisté to udělají v případě, že není Němec“.
Úplně stejné ty dvě totality opravdu nebyly, takže jsem se pokusil zamyslet, v čem spočívaly vzájemné rozdíly. První, co každého hned napadne, je nepochybně vztah k majetku, jelikož v SSSR téměř vše patřilo státu, zatímco Třetí říše zachovávala princip soukromého vlastnictví, i když podle autorky dotyčné knihy se jak představitelé velkokapitálu, tedy továrníci, bankéři a jim podobní, tak menší podnikatelé neustále ocitali pod jejím tlakem. Nacisté navíc nenaháněli rolníky do zemědělských družstev, takže sečteno podtrženo, vypadá to, že se oba systémy lišily především v ekonomické oblasti, nikoliv politické.
Další rozdíl byl samozřejmě v přístupu k židům. Stalin je sice minimálně od doby, kdy se ve vnitrostranickém boji utkal s Trockým, Kameněvem a Zinovjevem, neměl rád (všechny tři dal ostatně nakonec popravit), nicméně k nějakému masovému vraždění nejen mužů, ale dokonce i žen a dětí takového původu za jeho vlády nedocházelo. Stejně tak mi není známo, že by v Sovětském svazu docházelo k fyzické likvidaci duševně či tělesně méněcenných osob a homosexuálů.
Vypadá to, že mnohem víc bylo mezi oběma systémy naopak podobností, od – mimo jiné - existence pouhé jedné „státostrany“ přes pracovní tábory až po kult osobnosti obou nejvyšších představitelů dotyčných zemí. Trochu mi to celé připomíná tzv. princip podkovy, o němž jsem se kdysi dočetl a z něhož vyplývá, že se ty dvě totalitní ideologie sice nacházely na jejích koncích, ale vlastně k sobě měly zároveň velmi blízko.
Vraťme se ostatně ještě jednou ke knize zmiňované v úvodu. V roce 2015 autorka hovořila se svou krajankou Joan Wakefieldovou, která už po převzetí moci Hitlerem studovala německý jazyk na berlínské univerzitě, a během jedné dlouhé přednášky o národním socialismu zdvořile požádala o vysvětlení, jak se vlastně tento systém liší od toho komunistického. V aule prý nastalo jen děsivé ticho, a když se večer tehdy sedmnáctiletá posluchačka se svým dotazem svěřila své domácí, u níž bydlela, ta celá zbledla, protože dostala strach z možných následků.
