Česká veřejnoprávní televize o této knize, za kterou ruský spisovatel Boris Pasternak obdržel Nobelovu cenu, uvedla minulý týden zajímavý francouzský dokument, zabývající se jejím osudem poté, co byla v roce 1955 dokončena.
Autor rukopis nejdříve nabídl sovětskému literárnímu časopisu Novyj Mir, redakce jej však odmítla s tím, že není napsán v duchu „socialistického realismu“. Poté ovšem do Moskvy přicestoval novinář Sergio D´Angelo, coby člen Italské komunistické strany jej směl v domě Svazu spisovatelů SSSR nedaleko hlavního města, kde žil a pracoval, navštívit, a nabídl mu, že zařídí, aby román vydal jeho krajan, milánský nakladatel - a taktéž komunista - Giangiacomo Feltrinelli.
Pasternak souhlasil, jen mu se smyslem pro černý humor řekl „tímto vás zvu sledovat, jak budu stát před popravčí četou“. Následně D´Angelo rukopis propašoval do své vlasti a poté, co se s ním seznámil Feltrinelli, ani na chvíli s jeho publikací neváhal.
Když se to ovšem dozvěděli nejvyšší představitelé Sovětského svazu, okamžitě začali na milánského nakladatele vyvíjet obrovský tlak, aby to nedělal. Naléhavě se jej ostatně snažil přesvědčovat i Palmiro Togliatti, šéf italských komunistů, Feltrinelli mu však odpověděl, že to raději vystoupí ze strany (a skutečně tak podle dotyčného dokumentu učinil). Poté sice obdržel telegram v ruštině, ve kterém mu zakazuje román vydat sám Pasternak, věděl však, že jde o podvrh, protože oba muži se už předtím tajně domluvili, že platit bude jen to, co mu spisovatel sdělí francouzsky, nikoliv ve svém mateřském jazyce.
V jeho zemi proti němu mezitím tamní režim spustil doslova hysterickou kampaň (obzvláště nechutný je v dokumentu záběr na jakéhosi činovníka, který vykřikuje, že „prase nekálí tam, kde žere“) v čele s prvním tajemníkem sovětské komunistické strany Nikitou Chruščovem. Ten sice v tom samém roce zahájil proces liberalizace společnosti po Stalinově smrti (jiný sovětský spisovatel Ilja Erenburg podle ní dal své novele název Tání a vydal ji – jaká ironie – zmíněný časopis Novyj Mir), zároveň ovšem poslal tanky do Maďarska, aby rozdrtily tamní povstání.
Pasternak si přitom vůbec nebyl jist, zda se jeho knihu skutečně podaří v Itálii vydat, takže rukopis raději tajně poslal ještě i do Polska, což bylo pravda asi dost naivní, vezmeme-li v úvahu, že tato země tehdy tvořila součást tzv. sovětského bloku, ale také do nakladatelství Collins v Británii a Gallimard ve Francii (kde mimochodem později vydával svá díla Milan Kundera). Došlo tak k jedné poněkud kuriózní situaci, kdy se na obě tyto společnosti obrátil Feltrinelli coby držitel práv na dotyčný román, zda by neměly zájem jej také zveřejnit, aniž přitom tušil, že jeho textem již disponují.
Překladu do francouzštiny se podle autorky dokumentu, gruzínské režisérky Nino Kirtadze, věnovali hned čtyři lidé, jejich jména se ovšem v tiráži neobjevily, protože i když to byli rusisté, do Sovětského svazu už by se znovu podívat nemohli. Jedna z těchto osob už tam ostatně nesměla nějakou dobu – šlo o mladou Francouzku, která Pasternaka navštívila během své stáže v SSSR, převzala od něj rukopis knihy a rovnou ho odvezla na velvyslanectví svého státu v Moskvě, odkud se dostal do Paříže s diplomatickou poštou.
S cílem umožnit pašování románu, tentokrát v originále, do země svého vzniku jej coby „ideologickou zbraň“ nechala v kapesním formátu o dvou dílech vydat i americká Ústřední zpravodajská služba čili CIA. Formálně s tím však nechtěla mít nic společného, takže byl vytištěn v Holandsku a typem písma, který se ve Spojených státech nepoužíval. Oficiálně se Doktor Živago v ruském jazyce objevil v Sovětském svazu až v roce 1988, tedy za vlády Michaila Gorbačova.
