Až do minulého úterý jsem se poněkud namyšleně domníval, že o režisérovi Formanovi už vím více méně všechno. Střihový dokument uvedený na stanici ČT Art (ti, kteří jej viděli, nechť samozřejmě dál nečtou) mne však vyvedl z omylu.
Je například celkem všeobecně známo, že jeho biologickým otcem nebyl ten, který jej vychovával, až z dotyčného filmu jsem se však dozvěděl, jak to režisér zjistil - matka ještě před svou smrtí v koncentračním táboře, kam ji nacisté poslali za odbojovou činnost, požádala jednu spoluvězenkyni, aby v případě, že ta se dožije vysvobození, po válce jejího syna vyhledala a řekla mu to. Už vůbec jsem navíc nevěděl, že tohoto skutečného otce poznala, když pro Formanovy prarodiče stavěl hotel u Máchova jezera.
Ale přejděme k jednotlivým filmům, okolnostmi jejichž geneze se dokument zabýval především, konkrétně k těm, které režisér vytvořil po svém odchodu do Spojených států. Ten první, Taking Off (mimochodem podle mého názoru jeden z jeho nejlepších, podobně jako Amadeus a Vlasy), jak jsem se dozvěděl, vznikl tak, že Forman, na přelomu šedesátých a sedmdesátých let pobývající v Paříži, dostal nabídku z USA natočit snímek o amerických hippies.
Odcestoval tedy za oceán, ale na místě zjistil, že na příslušnících tohoto protestního hnutí není nic pozoruhodného, byli to podle něj lidé, kteří v podstatě nic nedělali, pomineme-li kouření marihuany (to mi ostatně připomnělo, jak se za nimi o několik let dříve vydal do San Francisca i George Harrison, jeden z členů slavné britské hudební skupiny The Beatles, a se zklamáním je označil dokonce za pouhé „mimořádně nesympatické poďobané teenagery“). Forman se tudíž nakonec rozhodl natočit film o jejich rodičích, ti mu totiž připadali daleko zajímavější.
Další v pořadí byl Přelet nad kukaččím hnízdem. Tady jsem z mnoha jiných zdrojů věděl, že zfilmování stejnojmenné knihy Formanovi nabídl Michael Douglas, neutušil jsem však, že poté, co viděl ten předchozí, tedy Taking Off (který přitom u běžných diváků propadl). Známý herec se tentokrát v roli producenta podle autorů dokumentu obrátil ještě i na několik dalších režisérů, amerických, žádný mu však na rozdíl od toho našeho prý nechtěl říct, jak by dílo pojal, nejdřív všichni požadovali uzavření smlouvy a vyplacení zálohy.
K hippies se ale Forman ve své tvorbě nakonec přece jen vrátil, a to ve filmu Vlasy. V té souvislosti mne zaujalo, jak v dokumentu vzpomínal na inzerát, v němž zval kvůli jedné scéně dobrovolníky do Central Parku v New Yorku, a nakonec tam k jeho překvapení dorazily doslova tisíce lidí.
Zajímavá byla také informace, že v hotelu Chelsea v tomto městě, kde režisér v těžké depresi po diváckém neúspěchu jeho americké prvotiny dva roky jen přežíval (díky majiteli, mecenáši umění, alespoň nemusel za pobyt platit), bydleli i oba autoři muzikálu Vlasy. Z dokumentu to sice tak úplně nevyplývalo, ale řekl bych, že právě tato skutečnost stále za vznikem Formanova rozhodnutí převést hru na filmové plátno.
Zcela překvapivá pak pro mne byla geneze režisérova snad nejslavnějšího filmu Amadeus. Zavolal mu prý totiž jistý producent a pozval do divadla na hru o hudebním skladateli, Forman však souhlasil jen s velkým sebezapřením, protože schematických děl na takové téma, jak v dokumentu připomíná, si užil dost, když ještě žil v Československu. Nakonec ovšem ani trochu nelitoval.
Film, jak je všeobecně známo, natočil ve své rodné zemi. Její vládnoucí režim na to podle něj tentokrát nakonec přistoupil, protože dostal zaplaceno v tvrdé měně, i když do té doby, jak Forman v televizním dokumentu připomíná, mu byly všechny žádosti o vstupní vízum (už coby amerického občana) zamítnuty.
Z minulosti jsem znal dva slavné Formanovy výroky, jednak ten, kdy život v diktatuře přirovnává k zoologické zahradě, zatímco v demokratickém státě k džungli, a jednak ten, ve kterém za svobodnou označuje takovou zemi, v níž můžete veřejně říct „tato země není svobodná“. V dokumentu, konkrétně v souvislosti s filmem Amadeus, ale vyslovuje další zajímavý postřeh, totiž že drtivá většina lidí není a ani nemůže být mimořádně talentovaná (podobně jako například Mozart v hudbě), a je to tak v pořádku. Problém, jak zdůrazňuje, nastává, když je někdo opravdu jen průměrný, ale myslí si, že je výjimečný či dokonce geniální, to pak někdy podle režiséra vede i k válkám.
Ale postupme v chronologii filmů, které Miloš Forman natočil ve Spojených státech, dál. Ten následující se jmenoval Valmont a jak režisér v dokumentu sám přiznává, byl to naprostý propadák (s čímž nemohu než souhlasit, podle mého názoru se prostě po obrovském úspěchu toho předchozího rozhodl pro další kostýmní dílo odehrávající se v osmnáctém století). Autor ovšem obratem připomněl, že mu to tentokrát moc nevadilo, protože v Československu zrovna vypukla sametová revoluce.
O posledních třech Formanových filmech vzniklých za oceánem, což jsou Lid vs. Flint, Muž na měsíci a Goyovy přízraky, už v televizním dokumentu nic nového z mého pohledu řečeno nebylo (i když ten posledně jmenovaný považuji za dosti silný). Rád bych se nicméně chtěl zastavit ještě u jedné všeobecnější věci, kterou režisér osvětluje, a sice proč v USA s výjimkou snímků Taking Off a Valmont netočil podle vlastních scénářů, i když na pražské filmové škole přitom vystudoval právě scenáristiku - nedokázal je psát v jazyce, který nebyl jeho rodným. Snímky Přelet nad kukaččím hnízdem nebo Ragtime tak vznikly podle knih, tedy literárních děl, zatímco Vlasy a Amadeus pro změnu podle divadelních her.
Co říct úplně na závěr? Možná raději nechám promluvit spoluautorku dotyčného dokumentu Helenu Třeštíkovou. Ta v textu, který jej doprovází na webových stránkách České televize, říká: „Nebýt Miloše Formana, nikdy bych se nestala režisérkou.“
