Kritizovat diktatury znamená být levicový?

Filmový režisér Costa-Gavras „dává své levicové smýšlení najevo ve většině děl včetně oscarového Nezvěstného“, napsala 13. února v Mladé frontě Dnes Mirka Spáčilová. 

Nerad bych, aby to vypadalo, že vedoucí kulturní rubriky tohoto listu nějak chytám za slovo, ale její formulace „levicové smýšlení“ je podle mého názoru zcestné. Snímek Nezvěstný, pokud jste jej neviděli, je o mladém americkém novináři a jeho manželce, které zastihl v jihoamerickém Chile krvavý vojenský převrat. Poté, co on najednou zmizí, přiletí do jihoamerické země jeho otec (hraje ho slavný Jack Lemmon) a společně se svou snachou jej začnou hledat - aby nakonec zjistili, že byl během puče zavražděn.

Prezident Salvador Allende, jehož vládu svrhl generál Augusto Pinochet, byl do své funkce zvolen v tajných a tedy svobodných volbách, nicméně uznávám, že za jeho vlády nastal v Chile hospodářský chaos a navíc hrozilo, že se tento stát podobně jako Kuba stane jakýmsi „trojským koněm“ imperiálního Sovětského svazu v Latinské Americe.  Vzpomínám si také, jak se po zmíněném převratu v pražských hospodách říkalo, že „konečně komunisté někde dostali na p…l“, a jak po sametové revoluci významný disident Václav Benda veřejně prohlásil, že by „s Pinochetem neměl problém poobědvat“.

Zmíněný film (kromě Oscara za scénář obdržel také Zlatou palmu na festivalu v Cannes) se však rozporuplnou postavou Allendeho nezabývá, režisér se zaměřuje na brutální charakter armádního puče, kdy se například živí zajatci shazovali z letadel do moře a během něhož je zabit i americký občan (armádní důstojníci, kteří stáli v čele převratu, by zřejmě jen řekli, že „když se kácí les, létají třísky“). Zůstává samozřejmě otázkou, proč mohla být vláda dotyčného prezidenta odstraněna jen hrubou vojenskou silou, ale to už by byl námět pro jiné zamyšlení.

Film Nezvěstný je z roku 1982, už o třináct let dříve však Costa-Gavras natočil jiný strhující snímek, který se jmenoval Z a je také vlastně kritikou vojenské junty, tentokrát v jeho rodném Řecku. Snímek, jehož hlavní roli ztvárňuje francouzský herec Jean-Paul Trintignant, se stal vůbec prvním v historii, který byl nominován na Oscara za nejlepší neanglicky mluvený a zároveň i za nejlepší vůbec (získal jej nakonec jen v první z obou zmíněných kategorií).

Následující dílo tohoto režiséra, Doznání, je pro změnu o politickém procesu v Československu se skupinou kolem Rudolfa Slánského začátkem padesátých let minulého století. Hlavní postavou ovšem není dotyčný generální tajemník komunistické strany, nýbrž jiný souzený (hraje ho Yves Montand, který prý musel před zahájením natáčení zhubnout o patnáct kilo), do svého zatčení náměstek ministra zahraničí Artur London. Na rozdíl od hlavního obviněného a řady dalších dostal „pouze“ trest doživotí (možná proto, že jeho manželka byla Francouzka, ale to je jen můj názor), a po smrti Stalina jej navíc vládnoucí režim z vězení propustil.   

Costa-Gavras film natočil podle stejnojmenné knihy, kterou London napsal s manželkou po své rehabilitaci v roce 1963 a přestěhování do její rodné země. Ještě štěstí, že režisér „dává své levicové smýšlení najevo ve VĚTŠINĚ děl“ (zdůrazněno autorem tohoto blogu), jak Mirka Spáčilová ve svém pravidelném sobotním sloupku napsala, jinak by asi ze svého pohledu musela o Doznání mluvit jako o nějaké „výjimce potvrzující pravidlo“.

Jiné dva jeho snímky, Hrací skřínka a Amen, jsem na rozdíl od tří výše zmíněných bohužel neviděl, ale soudě podle jejich obsahu jsou také „politicky laděné“, abych citoval Wikipedii. V prvním z nich hájí americká advokátka svého otce, původem Maďara, jemuž hrozí vyhoštění ze Spojených států, protože byl obviněn ze zločinů proti lidskosti za druhé světové války v jeho rodné vlasti, nakonec však zjistí, že je to pravda. Ve druhém snímku, natočeném podle divadelní hry německého dramatika, se pro změnu naznačuje, že papež Pius XII. věděl o vraždění v nacistických koncentračních táborech, ale nikdy to veřejně neodsoudil.

Na závěr trochu odbočím, ale možná ne zase tak úplně. Vloni v létě, kdy byla nějaký čas mezi dvěma vlnami epidemie otevřena knihkupectví, jsem mimo jiné narazil na knihu nazvanou Fašismus: varování. Jméno autora? Madeleine Allbrightová.