Jsem méněcenný, když mne většina Menzelovy tvorby nijak zvlášť neoslovila?

„O mrtvých jen v dobrém“, praví jedno úsloví, coby člověku, který se kdysi několik let věnoval filmové publicistice, mi to však nedá, abych se nezamyslel nad tím, jak moc se naše média poté, co zemřel, věnovala Jiřímu Menzelovi. 

Prostor, jehož se mu v televizi, rozhlase i tisku dostalo, byl mnohem větší, než po smrti takových režisérů jako Karel Kachyňa nebo Jiří Krejčík. Může to být samozřejmě tím, že jedno z jeho děl na rozdíl od těchto druhých dvou tvůrců získalo Oskara, stejně se ale nemohu zbavit pocitu, že je to nespravedlivé (mnohem víc než Ostře sledované vlaky mne ostatně zaujal naprosto strhující Obchod na korze Jána Kádára a Elmara Klose z roku 1965 nebo i kouzelný Svěrákův Kolja, tedy snímky, které také získaly dotyčné prestižní ocenění - ale to už je trochu „z jiného soudku“).   

Viděl jsem v uplynulých padesáti letech jedenáct Menzelových filmů (tedy počítám-li mezi ně i Perličky na dně, do nichž přispěl svou povídkou Smrt pana Baltazara, a Samotu u lesa, kterou jsem po dvaceti minutách sledování v televizi vypnul, protože mi připadala naprosto nudná). Jediné dva, které se mi líbily, přitom byly Vesničko má středisková a Život a neobyčejná dobrodružství vojáka Ivana Čonkina.

Z pěti, které Menzel natočil podle Bohumila Hrabala (nepočítám-li povídku ve zmíněných Perličkách na dně) přitom za nejslabší považuji Skřivánky na niti, protože jsem z nich měl pocit, že se dívám na divadelní hru převedenou na filmové plátno – téměř vše se odehrává na jednom místě a divák je zahlcen dialogy, navíc poněkud nepřirozenými, tak mi to alespoň připadalo.   

Na tomto místě ovšem musím otevřeně přiznat, že mně nikdy neoslovila ani tvorba spisovatele Hrabala, nejspíš proto, že mi jak v literatuře, tak v kinematografii spíš než lyrika byla vždy bližší epika, tedy dílo s určitým příběhem, proto mám ostatně raději americké filmy než evropské.

Teď si ale uvědomuji, že knihy Oty Pavla jsou také plné lyriky, opěvuje přece krásu řeky Berounky a údolí, kterým teče, a přesto na motivy prací tohoto autora vznikly dva nádherné filmy od Karla Kachyni Smrt krásných srnců a Zlatí úhoři (kraj mezi Berounem a Rakovníkem tento režisér mimochodem při našem rozhovoru někdy v polovině devadesátých let označil za „starozákonní“, tedy výrazem velmi nevšedním). Kromě výše zmíněných dvou snímků ovšem Kachyňa natočil také podle mého názoru velmi vtipnou komedii Pozor, vizita!, a samozřejmě obžalobu totalitního režimu Ucho, které považuji za jeho vůbec nejlepší film.  

Vynikajícím naším režisérem, domnívám se, byl také Jiří Krejčík (i když se říkalo, že fackuje herce, pokud není spokojen s jejich výkonem...). Pozoruhodné je už jeho Svědomí z roku 1949, „jeden z prvních skutečně psychologických filmů české kinematografie“, abych citoval z Wikipedie, a stejně tak i Probuzení, vzniklé o deset let později a zabývající se mladými lidmi „na šikmé ploše“, tedy tématem do té doby ještě ne tak častým (v jeho názvu později někteří kritici viděli i hlubší význam, a to jakousi předzvěst slavné filmové vlny šedesátých let).

Snad nejvíc mne však z Krejčíkovy tvorby uchvátila jeho Božská Ema o operní zpěvačce Destinové (mimo jiné i díky úžasné práci kameramana Miroslava Ondříčka). A vypadá to, že nejen mně - v pražském kině Flora, kde se na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let, kdy vrcholila tzv. normalizace, také promítal, prý diváci po jeho skončení dokonce vstali a začali zpívat naší hymnu.