S velikou armádou z cesty smetem vrahy

S armádou sovětů dojdeme do Prahy; proč jsme ve Slabikáři v první třídě začmárali obrázek Rudoarmějců?  

 Psal se rok 1968, bylo 2. září a já šel poprvé do školy. Tam, kde dnes stojí Jižní město, stály tanky. Byla to tehdy taková zvláštní tísnivá atmosféra. Pamatuji se na hlášení paní ředitelky Jáskové: nabádala nás, abychom šli hned po škole domů, protože kolem se pohybují okupanti.

 Když jsme došli ve Slabikáři od Ema má mísu až ke článku o slavných májových dnech, nad nímž byl obrázek Rudoarmějců na tanku obsypaném radujícím se osvobozeným obyvatelstvem Prahy, ti méně odvážní obrázek začmárali (viz. foto), ti odvážnější jej vytrhli a spláchli: tak vzniklo naše historické vědomí a vděk.

 Za normalizace se z okupantů stali osvoboditelé, ředitelka Jásková byla odejita, jako spousta jiných lidí, kteří nesouhlasili s „osvobozením“. Konec války se slavil 9. května. Přehlídka ozbrojených sil byla nejprve na Václavském náměstí, později na Letné. Celých 20 let do nás hustili kecy o internacionální pomoci a další ideologické bláboly.

 Asi v sedmé třídě jsme byli se školou na filmu Otakara Vávry „Osvobození Prahy“, hromada mrtvých, nic veselého, avšak v kině nastala při promítání taková vřava jako o kovbojce, učitelé byli bezradní. Dlouhé promítání bylo několikrát přerušeno, uplynulo pár minut, křik nastal znova. Nevážili jsme si obětí. Snad to bylo naším historickým vědomím i tím, že pro nás se žádné osvobození nekonalo.

 Válku jsme nezažili. Naštěstí. Maminka vyprávěla, že Rusové měli být ubytováni v rodinách. Protože vojáci – osvoboditelé neměli příliš dobrou pověst, dědeček pro jistotu schoval všechny drahé věci. Já si pamatuji sovětské vojáky stojící se samopalem na nábřeží u Mánesa, rozstřílenou budovu národního muzea, frontu před samoobsluhou a maminku, která mne a sestru odvedla o patro níž k sousedům. Když jsem se ptal, co se děje, říkala, že přijeli Rusové, že je válka.

 Ne, nejsem a priori proti Rusům, mám rád ruskou literaturu i širokou ruskou duši. Asi dva roky jsem s nimi pracoval, takže vím o čem mluvím. Chtít však, abych ctil historickou zásluhu Rudé armády na osvobození naší vlasti, je poněkud obtížné.

Kdo by se pak divil naší dětské pomstě?

Pro ruské okupanty jsme měli připraveno jiné přivítání:

Na tom pražským mostě,

rusáček tam roste.

Ref: Já ho kopnu do prdele,

on nám povyroste,

já ho kopnu…

Na závěr podotýkám, že můj názor není směroplatný.