Pyšná princezna - pohádka, která keťasům, chrapounům a škarohlídům nejde pod nos

Krásné poetické dílo režiséra Bořivoje Zemana z roku 1952 mají někteří ideologičtí zabedněnci za politickou agitku, ale je to jen pohádka, v níž vítězí pravda a láska nad lží a nenávistí.

Vznikla v padesátých letech, o kterých jsou šířeny chmurné zkazky antikomunistických fanatiků, jaké hrůzy se v této době odehrávaly, leč lidé v tom žili a dokonce se i radovali, třeba právě z této pohádky. V té době byl ještě pracující lid pánem a právě tomto lidu je tato půvabná pohádka věnována, je o něm, o lásce, o spravedlivé společnosti, která měla teprve nastat.

To, že se to nepovedlo, za to mohou právě lidé pyšní, sobečtí a chamtiví, kteří hrabou pouze pro sebe, touží po moci a ke kýženému cíli neváhají použít jakýchkoliv hanebných prostředků. Prostí lidé jsou pro ně jen šachové figurky v jejich hanebných plánech. Bezskrupulózně lid vykořisťují, kvůli svým mocenským hrám jej posílají do válek, pro svou slávu, aby se dostali do dějin, jsou ochotni obětovat celý svět - Lidé Půlnočního království.

Naproti tomu jsou zde vylíčeni šťastní prostí lidé Země krále Miroslava, kteří spolu kooperují, patří jim výrobní prostředky a za svou práci dostanou řádně zaplaceno, nepotřebují korporáty, banky ani kasinový kapitalismus, který by hýbal s cenami komodit, znehodnocoval plody jejich úsilí a bohatl na nich. Tato společnost je založena na organické solidaritě, jak o tom ve svých pojednáních přemýšlí Émile Durkheim, přesně jak zpívá Jan Werich v další kapitalistickými věrozvěsty kritizované pohádce Císařův pekař – Pekařův císař: Ten dělá to a ten zas tohle.

Jen škarohlíd může hodnotit pohádky ideologicky, pokud to však dělá, chce sám sobě zastřít fakt, že žije v Půlnočním „království“ premiéra Fialy a jeho rádců.