Tak jako kdysi kritici z časopisu Melodie hodnotili alba zpěváků a skupin, já nadšené chválím festival, který se konal u nás v „Jíláči“. Prostě „jede bomby“, tak bych stroze popsal zdařilost celé akce.
Mimochodem, expresivní „jede bomby“ jako výraz pro něco skvělého, jsme používali již v devadesátých letech. Až před pár lety to zřejmě dorazilo i na Moravu. Tací zpozdilci nám vládnou! Málo platné, my Češi jsme dál, ale to jen na okraj trocha štvavého českého šovinismu. Raději přejdu k muzice.
Již 7. ročník festivalu, který je věnován muzikantovi a staviteli kytar Peteru Jurkovičovi, se konal 16. července. Rok od roku se po stránce organizační zlepšuje. Jsou zde dvě pódia: Park Stage, Museum Stage; zatímco se na jednom pódiu hraje, na druhém se připravuje aparatura pro další kapelu. Návštěvníci tak mají možnost se přesunovat od „stejdže“ k „stejdži“.
Při vchodu do muzea zde je v několika vitrinách poněkud vznosně nazvaná výstava: Čtvrtstoletí výroby kytar, ale jak říkal můj kamarád: „ I v Peterově dílně jsem viděl těch kytar víc.“ Co však jistě neviděl, byla urna s Peterovým popelem, který aspoň takto mohl být mezi námi. Možná se to zdá být morbidní, ale mne napadá, že bych se mohl s někým mladším domluvit, že, až to budu mít za sebou, urnu s mým popelem by mohl taky občas někam vytáhnout. Zatím je na to ještě čas, aspoň doufám.
Pravda, už to není, co to bývalo, přiznávám, že celý festival jsem neabsolvoval, kde jsou ty doby, kdy jsem po desetihodinové cestě vlakem do Budapešti čile ve dvě naběhl na „Népstadion“, abych ještě po půlnoci v kotli tleskal Bruci Springsteenovi na koncertě For Amnesty International, ten konal v Budapešti 6. září 1988 – to už je let!.
Přijel jsem tedy až na pátou, abych stihl to, co jsem chtěl vidět. Poslechl jsem si tak ještě pár písniček vždy skvělého Michala Prokopa: například bluesovou klasiku Hoochie Coochie Man, která je v jeho podání pokaždé parádní. Byl jsem rád, že Michal Prokop hrál na kytaru a seděl. Proč o tom píšu? Protože je smutný pohled na chlápka v letech, který se s mírnou nadváhou snaží pohybovat jako za mlada a nejde mu to. Stáří má být důstojné, nakonec bluesman Johnny Winter hrál v sedě a houby se stalo.
Jsem-li u jídla, stánků pro hladové žaludky zde bylo dost: pizza, langoše, bramboráky a podobné zdravé pochutiny, ovšem největší „vodvaz“ byli smažení červíci. Prý zde byli i loni. Bylo zde celé meníčko těch potvor, na pánvích jsem rozeznal moučné červy a cosi divného tmavého snad nějaký hmyz. Potrava budoucnosti, ale hmyzu prý ubývá. Tak nevím, já mám na zahrádce žížaly a létají tu i motýle a těch potvor, co vlétají do chodby, když rožnu!
„Rožni!“ je moravský výraz pro české, „rozsviť!“ Mohu jej použít jako oslí můstek vedoucí k další kapele tohoto pozdního odpoledne, kterou byla Bára Poláková band. Pro mne jeden z vrcholů festivalu. Roztančená, rozjuchaná Bára Poláková dodala festivalu radost. Její taneční kreace mi přišly půvabné, říkal jsem si: Ta holka je snad na perko,“ tak ona ťapkala po pódiu.
Znal jsem pár jejích písniček, tedy dvě: Nafrněná a Pojď si, které se mi dost líbily, byl jsem zvědavý na další její tvorbu. A..? Dost dobré! Pamatuji, že z moravských luhů a hájů k nám proudily většinou deprese v podobě Petra Váši, Pro pocit jistoty nebo Odvážných bobříků a podobných alternativních skupin, najednou se tu z Brna zjevila naprosto pohodová Bára Poláková hrající se svým bandem, který šlape jako hodinky, moderní muziku, z níž sálá, jak již jsem níže napsal, radost ze života.
Mé české národovectví tak dostalo rázný úder a mažu všechny invektivy směrem k Moravě! Moje babička z Nymburka také říkala: „Rožni!“ a já rozsvítil.
I nastal večer, reflektory se naplno rozšajnily, aby se pod jejich září objevily skutečné stars toho dne, tím pro mne byla skupina Flamengo Reunion Session, sestava, která zahrála písně ze slavného alba českého rocku „Kuře v hodinkách“. Ze sestavy, která desku nahrála zbyli dva: nesmrtelný výtečný basák Vladimír „Guma“ Kulhánek a kytarista Pavel Fořt. Sestavu doplňují na saxofon a flétnu Vladimír Boryš Secký, excelentní bubeník Jiří „Zelí“ Zelenka plus zpěvák Jan Holeček hrající na Hammond B3.
Měl jsem obavy, že reunion Flamenga bude něco jako dvakrát vymáchaný odvar té skutečné a pravé kapely, která album ve své době nahrála, ale Honza Holeček, hlavní zpěvák skupiny, backing vocals má obstarává Jiří „Zelí“ Zelenka a ostatní, mě přesvědčili, že tomu tak není. Zpěvákův rockový feeling dodává „reunionu“ ty správné grády, že se necítíte být ošizení o zážitek z let, kdy desku nahrávali. Jste naopak rádi, že se ta parta skvělých muzikantů dala dohromady a vy je tak můžete živě.
Tenhle pro mne famózní zážitek budete mít možnost sledovat i v televizi zřejmě na programu Čt Art. Kromě skladeb z Kuřete v hodinkách Flamengo zahrálo: Týden v elektrickém městě, Cold Turkey od Johna Lennona, skladbu skupiny Colloseum a další hardrockové standardy. Máte se na co těšit.
Předposlední kapelou večera byl Ivan Hlas Trio, s Norbim Kováczem na kytaru a Olinem Nejezchlebou na čelo. Tihle chlapíci nikdy nezklamou. Málo platné Ivan Hlas hitmaker!
Poslední byli Krausberry, které máte také možnost uvidět v televizi. Takovou možnost budu mít i já, neboť jsa v „Jíláči“ kolmo, tedy na elektrokole, z obav z přejetí lehce připitými rozvášněnými bigbítovými fanoušky, jež se po koncertě ujmou řízení, jsem raději festival opustil. Kvůli tomu, že ve tmě špatně vidím a ani světlo vycházející ze žárovky poháněné dynamem nebylo nejlepší soudím, že rozhodnutí bylo správné.
Blog tak mohu zakončit slovy:
„Tak za rok Ahoj!“
PS. Příště nebudu fotografovat mobilem.
