Jsem zlý, podlý a ničemný člověk jako vystřižený z Dostojevského novely Zápisky z podzemí. Svou hanebnou povahou jsem úkorně hnán na tuto okolnost upozornit.
Mluvil Vystrčil, mluvila Adamová Pekarová, a nebyl bych to já, zlý skřet, abych ve své zášti neprozradil, že tato dáma je mezi nízkým lidem nazývaná Surikatu. Nakonec přišel na řadu premiér a zároveň ministr zahraničí Fiala. Obsah všech projevů byl stejný. Ale...
První „zvláštnost“ pana premiéra, který stál, sám plnovousý, vprostřed sedících mužů, jeden z nich byl pan Jurečka, druhý pan Rakušan, oba též mající vkusně zastřižený plnovous, byla nesrozumitelná věta při chvalách pana Zelenského:
„Muž, který byl demokraticky zvolen svými spoluobčany, aby pomohl k dalšímu rozkvětu a rozkvětu svojí země.“
Mou povahou, naplněnou závistí i nenávistí ke všem bohatým, úspěšným a mocným, projelo lebedivé vzrušení. Ó, jak radostně se má duše tetelí při každém jejich omylu a škobrtnutí. Snad pan premiér, když psal svůj projev myslel na trvalky, ty při správné péči kvetou dvakrát, říkal jsem si a očekával věcí příštích. A dočkal jsem se!
Ta chvíle přišla přibližně ve dvanácté minutě přenosu, když pan premiér k úžasu nás televizních diváků, všech přítomných i pana Zelenského, městu i světu pravil :
„Ale co bych chtěl zdůraznit, co bych chtěl ještě připomenout, je zcela unikátní iniciativa českých občanů, kteří sami vybírají finance na nákup zbraní a vojenského materiálu a posílají je přímo ruské ambasádě v Pr… Ukr… promiňte.“
Ihned se opravil, avšak freudovský přeřek již byl mezi námi. Zatímco pan Rakušan zachoval „poker face“, pan Jurečka měl co dělat, aby se nezasmál.
A já?
Já snad půjdu dnes spát s radostí a s potěšením, že jsem uškodil, ale radoval jsem se jen do té doby…
…. než jsem se ve zprávách dozvěděl, že Pekarová Adamová chce rozprodat všechno, co nám ještě zbylo.
Moji zášť však prodat nelze.
