Dnešní pořad Českého rozhlasu „Dva na dvojce“ byl věnován zapomínání. Veškeré jeho případy, které zde byly uváděny, by se mohly stát i mně. Už se u mne objevují známé známky stárnutí, ztráta krátkodobé paměti, zapomínání slov.
Než jsem dnes vyjel na vyjížďku na kole, půl hodiny jsem hledal rukavice, které, když jsem již hledání vzdal a odsunul opřené kolo od lavičky, se najednou objevily. Také zuřivé hledání peněženky v tašce při placení se mě týkalo, samozřejmě jsem si ji před tím připravil do kapsy, abych nezdržoval frontu.
Sice nadávám na moderní techniku, neboť oblbuje, ale, když zapomenu konkrétní slovo, co bych si počal bez googlu. Nezbývá nic jiného, než asociativní metodou zde správné slovo vyhledat.
Horší je to při mluveném projevu, když chci vyjádřit něco určitého, najednou se zaseknu, mektám nesmysly a pak plácnu něco nesrozumitelného, posluchač je tak ošizen o smysl mého sdělení, případně i ochuzen o nějakou vznosnou myšlenku, tudíž zůstávám v nepochopení.
Moji vrstevníci, které znám, na tom nejsou o moc lépe. Za chvíli se budeme bavit jen pomocí zájmen:
A: „Pamatuješ na toho, co hrál, no, jak se to jmenuje, v tamtom s tou, teď jí nemohu přijít na jméno.
B: „Myslíš toho? Počkej to je ten… vysoký?“
A: „Ne, ten to není, ten je spíš malý, ty myslíš asi toho kytaristu?“
B: „Ne, toho já nemyslím, já myslím herce.“
A: „Já myslel, že myslíš toho… jak nedávno umřel.“
Kolem prochází starší muž, je jim povědomý a pozdraví je: „Zdar pánové.
A i B jej současně pozdraví: „Nazdar, Zdar.“
Starší muž odchází.
A: „Kdo to byl?“
B: „Já nevím, tys ho pozdravil, tak jsem ho pozdravil taky.“
A: „Určitě jsem se s ním už někdy někde setkal.“
B: „Já taky…. No nic, jdu.“
A: „Tak jo, dobře jsme pokecali.“
Ještě zajímavější jsou hovory starších mužů, kteří špatně slyší. Když se můj tatínek bavil se strejdou přes plot, oba hluší jak poleno, bavila se tím hovorem teta i moje maminka. Oba pánové si výborně poklábosili, a vůbec jim přitom nevadilo, že si, jako politici v Partii Terezie Tománkové, každý vede svou. V každém případě, aniž by se nějak domlouvali, nikdy se nezapomněli sejít před jedenáctou před barákem, aby svorně odkráčeli na mši do hospody U Holubů hovor dokončit.
Zapomínání je jeden z příznaků stárnutí, na druhé straně, dlouhodobá paměť, až na pár nepřesností, funguje, proto mi žádná propaganda nevymluví, že v dobách mého bujarého mládí tráva byla zelenější, léto bylo létem, zima zimou, jaro jarem a deset deka salámu, joj, to bylo salámu! A hlavně se hrál pořádný bigbít a ne ta dnešní ucouraná popina. Všechno je jenom horší a horší, jen ty holky jsou pořád krásné.
