10. 11. koncert Lucerna Jana Uriel Kratochvílová – Illumination 17

Multidimensiální bytost Jana Kratochvílová slavila v Lucerně narozeniny, já je mám 11.11. na den veteránů, tak jsme slavili spolem.   

Když jsem se vrátil v roce 1983 z vojny měla v Lucerně koncert, na který jsem se nedostal. Takže mi ho vlastně dlužila. „Půjdu příště,“ říkal jsem si tehdy, to později bylo za 40 let. Koncert začal po půl deváté a skončil kolem jedenácté. Málo platné velký sál Lucerny má své kouzlo. Snad kvůli vyššímu věku fanoušků zde bylo dosti míst k sezení a dá se říct, že díky omezené kapacitě vstupenek zde byl možný volný pohyb, kdo si pamatuje doby, kdy Lucerna byla naplněná po střechu, kouřilo se zde o sto šest, bylo nedýchatelno a hic, že i mramorové sloupy se potily, ví o čem mluvím. Ne, že by nám to nějak vadilo, byli jsme šťastní, že vidíme své rockové idoly, na ta divoká léta se zapomenout nedá.

Svět se změnil, ale Jana Uriel Kratochvílová stále nádherně střelená jako dřív. Ba co víc, jako své poslání se rozhodla skrze své umění šířit do světa pozitivní vibrace, což se jí aspoň na koncertech rozhodně daří. Její hlasový projev, stejně jako celá její bytost, je expresivně nespoutaný. Za zády má metalovou kapelu, která do publika valí neprůstřelnou zvukovou hradbu, nad níž Jana Uriel vznáší, zpívá, chraptí, výská, mění témbr svého hlasového projevu podle nálady, jak to hudba žádá a ona sama cítí.

Vystřídalo se zde spousta hostů. Na začátku se se svým mírně trapným proslovem (sorry Ringo, raději maluj zvířátka zbožně hledící na píču) zjevil císař českého hard rocku František Ringo Čech, budiž mu vzdán hold za to, co pro český big beat udělal. Po „chlapácké“ promluvě se koncert rozjel.

Bubeník Iluminátů Jiří George Hrubeš odpočítal tři čtyři a už to do nás „Světlonoši“ valili o sto péro; jako dlouhá bílá žhoucí kometa za nimi vlétla sama nesmrtelná Uriel, která více než extravagantně oděna s nádherně vybarvenou čelenkou na hlavě, rouškou přes obličej, kratičkou růžovou sukénkou oblečenou na černý kožený komplet, rozjela profesionálně odvedenou show. Světelný park fungoval skvěle, na velkém plátně za kapelou se míhaly obrázky z kariéry Jany Kratochvílové střídavě se záběry z pódia. Zvukař do publika hustil tak mocné decibely, že méně, mohlo být více, ale možná dostal povel: „Pusť to do nich!“

Tak uposlechl. Koncert jel jako na drátkách. Jana si kromě skupiny IIIuminati.ca zazpívala také s Heval Jr. - Heval byla právě ta kapela s níž hrála na koncertě v roce 1983, hlavními tahouny skupiny byli dva bravurní kytaristé Franta Kotva a Zdeněk Juračka, kteří zde byli vzpomenuti a pozdraveni do nekonečného astrálu.

Ale přišli i dosud žijící hosté, jež s Janou Kratochvílovou spolupracovali: Richard Tesařík, Martin Skořepa, Zputnik, každý z nich zazpíval píseň z jejího repertoáru. Z plátna popřáli Martin Kratochvíl a Petr Janda. Ondřej Hejma vystřihl píseň „No a co“ v punkovém ražení. Jako za mlada to rozpumpoval Krucipűsk, její lídr Tomáš Hájíček navíc pokřtil 35. album Iluminátů CD „Y“, které obsahuje deset anglicky zpívaných novinek. Ještě jeden křest zde proběhl, kmotrem vinylu - dvojalba Now & Them se stal Michael Kocáb. Málo platné, vinylové desky, jež dnes zažívají renesanci, jsou i nádhernými artefakty jako právě toto album.

Na závěr večera Lucernu znovu převálcovala zvuková smršť Illuminati.ca a na samém konci té báječné show si všichni hosté společně s Janou Uriel Kratochvílovou zazpívali hit z její první desky „Publikum tvé jsem já“.

A já, jsa osvícen dobrými vibracemi, jsem na druhý den otevřel tatřka zasutou muzikantskou čákru, vzal po dlouhé době elektrickou kytaru a hrábl do strun jako za mlada. Protože sedmnáctka v názvu koncertu, jak vysvětluje Uriel, znamená: 1+7 rovná se 8 a to značí, jak žijeme – do nekonečna! A na to jsou všechna lineární měřítka krátká.