Peru - Plavba lodí z Yurimaguas do Iquitos

Cesta lodí z Yurimaguas do Iquitos je vypočítaná na tři až čtyři dny. V hotelu nám poradili, abychom jeli do přístaviště a domluvili se na místě, kterým parníkem a kdy se můžeme vydat na cestu. V přístavu La Boca (čti [la’boka]) jsme uviděli několik parníků, na kterých byly cedulky s uvedením trasy „Iquitos“. Na doporučení našich známých jsme si zvolili třípalubní loď Eduardo IV. Promluvili jsme si s kapitánem a domluvili jsme se na ceně: 500 solů za kajuty a 30 solů za místo v houpací síti. Zakoupili jsme lístky do dvoulůžkových kabin a houpací sítě na horní otevřené palubě. Do ceny je zahrnuta naprosto přijatelná strava třikrát denně plus komfortní podmínky v kajutách – ventilátory, sprcha, toaleta.

Půl hodiny před vyplutím lodi uvedeným na cedulce jsme vpadli na naší „motocarro“ do přístavního mraveniště. Jakmile jsme vylezli z „motocarro“, ze všech stran se na nás nalepili indiáni nabízející nám svoje služby s přenesením věcí na loď. V nastalém zmatku přišel jeden z nás o peněženku, ale vcelku jsme se úspěšně prodrali nepředstavitelným chaosem přístaviště a dostali jsme se do našich kajut na horní palubě třípatrové lodi. V přístavišti pokračovalo mravenčí hemžení lidí sestupujících k parníku s těžkými balíky a 50kilovými pytli s rýží a kukuřicí. Zásobování Iquitos, největšího města v džungli, odříznutého od ostatních peruánských měst neproniknutelnými pralesy a řekami, se realizuje hlavně po řece z Yurimaguas. Když jsem o tom vyprávěl svému kamarádovi, zbavil hned moje povídání romantického nádechu slovy: „No a co? Vždyť v Rusku je dodnes obrovské množství měst zrovna tak odříznutých od silnic a železničních tratí...“ „Je to tak“, odvětil jsem, „Rusko má svoji každodenní exotiku, ale Amazonie má přece jen svoje půvaby“...

Doba našeho vyplutí se několikrát odkládá. Vyplutí o několik hodin později, než je uvedená doba, je zde vnímáno jako něco naprosto normálního. A co se týče doby připlutí do místa určení, tak ta se mění po celou dobu cesty a záleží na mnoha objektivních i subjektivních příčinách. Na cestě můžete strávit tři až čtyři dny, máte-li však štěstí, budou to pouhé dva dny. Z Yurimaguas do Iquitos začíná loď svoji pouť po řece Huallaga, která se stéká s řekou Maranón a pak se v Pucallpě vlévá do Ucayali (čti [ukaj’jali]). Na palubách pro cestující sedí a leží v houpacích sítích indiáni, cestující v početných rodinách (v každé rodině je v průměru pět až sedm dětí) s celým svým domácím inventářem, zvířaty a slepicemi. Je horko a vysoké vlhko – až do 90%. Večer přichází vytoužený chládek, vychutnáváme si lehký vánek a úchvatné scenérie na obou stranách řeky. V noci vplouváme do husté mlhy a pohyb vpřed v neproniknutelné tmě se zpomaluje až na rychlost pěší chůze. Nazítří brzy ráno se mlha postupně rozestupuje. Parník často zastavuje, aby vyložil a naložil lidi, potraviny, zboží. Během krátké zastávky na loď vbíhají roznašeči ovoce a zeleniny, kteří mají několik minut na to, aby prodali svoje zboží a vrátili se na břeh, než loď znovu vypluje.

Na naší cestě se objevuje člun, z něhož jsou k nám vysílány signály o pomoc. Plujeme za člunem a zakrátko připlouváme k parníku Eduardo VI, který plul v opačném směru než my a uvízl v mlhavé noci na mělčině. Podle jednání kapitána je vidět, že k takovým případům zde dochází často – navádí naši loď bokem těsně k zádi Eduarda VI a a vystrkuje ho z mělčiny. Celá operace trvá asi hodinu, kapitánovi přitom pomáhají lidé s bidly v člunu, kteří neustále měří hloubku řeky. Eduardo VI stál na mělčině v očekávání pomoci přibližně 24 hodin. Na rozdíl od našeho parníku, v jehož spodní části byly nakupeny stroje, motocarros a další technika, spodní paluba lodi Eduardo VI byla určena k přepravě hovězího dobytka, drobného dobytka a jiných dobytčat s příslušným mekotem, chrochtáním a bučením a především s jejich specifickým zápachem.

Charakteristickým znakem amazonských řek je jejich hnědé zbarvení, podobné barvě nápoje z ayahuascy. Vysvětluje se to neustálou erozí jílovité půdy na březích. Nezřídka lze spatřit vodou podemleté stromy spadlé do řeky. Podél břehu řeky Maranón probíhá hranice přírodní rezervace Pacaya Samiria (čti [pa’kajja]), civilizací nejméně dotčeného koutu džungle v Peru. Aby se člověk do rezervace dostal, musí vystoupit v osadě Lagunas. Tam si může najmout průvodce po rezervaci. Rozhodujeme se, že vystoupíme z naší lodi v osadě Nauta, u níž se stékají řeky Maranón a Ucayali a kde začíná nejvodnatější řeka na světě, Amazonka. Od Nauty do Iquitos vede jediná asfaltová silnice v těchto končinách, dlouhá asi 100 km. Překonáváme tuto vzdálenost na „motocarro“ několikrát rychleji než na našem parníku. Dále po řece za Nautou, Maranónem a Ucayali už začíná samotná vodou oplývající Amazonka, jejíž vody protékají Iquitosem k brazilským břehům a dále k Atlantickému oceánu.

Iquitos.

V Peru stojí bezpochyby za to navštívit tři kraje – pobřeží Tichého oceánu, Andy a peruánskou Amazonii, jejímž všeobecně uznávanou metropolí je Iquitos. Do Iquitos se lze dostat pouze letecky nebo po řece. Z Limy létá do Iquitos několik leteckých společností, z nichž nejspolehlivější je letecká společnost LAN. Cena letenek se pohybuje od 100 do 200 dolarů v závislosti na sezóně a tarifních podmínkách. Iquitos, největší přístavní město na Amazonce na severovýchodě Peru, je správním střediskem regionu Loreto. Má na půl milionu obyvatel. Ve městě jsou podniky na zpracování ropy, dřevařské a textilní podniky. Iquitos lze označit i jinak: je to město ležící v srdci peruánské selvy – amazonské tropické džungle. Jak věřili conquistadoři (španělští dobyvatelé Nového světa v 16. století), byly v těchto místech ukryty zlaté poklady bájného Eldorada. Iquitos si ještě zachoval část nádherných staveb kaučukových magnátů z doby rozkvětu kaučukového průmyslu, kdy se odsud vyvážel kaučuk do jiných zemí. V současné době je jedním z hlavních zdrojů příjmů pro obyvatele Iquitos turistika.

Před cestou do Peru nám mí kolegové z kanceláře Asiana/letuska.cz zamluvili hotel Amazon Apart Hotel nedaleko centra a obvodu Belén. Čistý a dá se říci útulný hotel s velkými pokoji, klimatizací, pozorným personálem a dobrou restaurací byl skutečně optimálním řešením na několik dní a nocí strávených v Iquitos. Cena za velice slušný pokoj byla pouhých 69 dolarů. Centrem Iquitos stejně jako v Yurimaguas je náměsti Plaza de Armas (čti [’plasa]). Jako všechna centrální náměstí v peruánských městech i zde se jedná o parčík s pomníkem uprostřed a s různými institucemi kolem. Zde stojí i La Casa de Fierro – „Železný dům“, postavený v 1887 podle projektu francouzského konstruktéra a stavitele Eiffela. Přišli jsme se sem podívat právě na Želetný dům, avšak velký dojem na nás neudělal. Možná proto, že dům byl v zanedbaném stavu a jeho „železnou“ krásu vůbec nebylo vidět. Vedle Železného domu stojí Safari Hotel, podle měřítek Iquitos jeden z nejkomfortnějších, umístěný na malebném nábřeží Malecón Tarapacá (čti [male’kon tarapa’ka]). Odsud se otvírá nádherný výhled na Amazonku a místní přístav. Šikovný řidič motorové rikši se nabídl, že nás odveze do vesnice Belén, proslavené svým trhem, kde spolu s čerstvou zeleninou, ovocem a rybami z Amazonky se dají koupit živé želvy, zuby piraní, bylinné extrakty a lektvary pomáhající při léčení mnoha nemocí. V květnu, v období dešťů, je tato část města zaplavována vodou, a všechny domy této osady, obydlené několika tisíci indiánů, plují na vorech.

Amazonie k sobě přitahuje turisty z celého světa, snažící se na vlastní oči uvidět téměř takový život, jaký se vede v pravé džungli. Každý den letadla chrlí ze svých útrob davy turistů, které se táhnou v řadách po nedaleko se rozléhající džungli. V Iquitos jsou turistům na každém rohu nabízeny výlety do džungle, ubytování v pralesních hotelech, kolem nichž jsou vybudovány turistické trasy k místům, kde lze zaručeně uvidět početné miniaturní opičky, krokodýly, kajmany, piraně a dokonce i anakondu. Může vám být navržena návštěva osady indiánů Yagua čti [’jagua]), kteří dosud loví pomocí foukaček s otrávenými šipkami, pozorování říčních delfínů a přenocování v džungli v sousedství s divokými zvířaty a ptáky. V závislosti na vaší peněžence můžete dostat dřevěnou chýši pokrytou palmovými listy, nebo poměrně komfortní prostorný bungalow.

20 km od Iquitos jsme navštívili národní rezervaci Allpahuayo Mishana (čti [alpa’uajjo mi’šana]). Zde jsme uviděli na vlastní všechny (nebo téměř všechny) druhy rostlinstva Amazonie a nesčíslné množství plazů. Ještě jedna přírodní rezervace, národní park Pacaya Samiria 100 km od města nahoru po řece Amazonce, to jsou 2 mil. hektarů panenské přírody, kterou obývají exotické druhy zvířat, jako je anakonda, kapustňák, drobné želvičky a říční růžoví delfíni. Nezapomenutelným dojmem na nás zapůsobila tak zvaná „Amazonská stezka Canopy“ (Amazon Canopy Walkway). „Stezka“, zbudovaná mezi stromy ve výšce 35 metrů a 800 metrů dlouhá, je považována za nejdelší na světě. Poskytuje jedinečnou a unikátní možnost, jak pozorovat život džungle shora. V Amazonii jsou i menší „chodníky“ tohoto druhu, jsou tu i hotely na stromech, mezi jejichž apartmá jsou vybudované vlastní „stezky“ či „chodníky“. Z Iquitos do hloubi džungle, do míst, kde žijí indiáni, vedou říční cesty. V amazonských pralesech žijí desítky indiánských kmenů, přičemž s některými z nich nebyl dosud navázán žádný kontakt. Civilizace v podobě milosrdných turistů a nemilosrdných průmyslníků stále více a více vstupuje na indiánskou půdu. Území džungle se neustále zmenšuje, jak ustupuje před průmyslovými rostlinami. Přes protesty původního obyvatelstva probíhá intenzivní kácení různých druhů stromů a keřů, které nezřídka mají vynikající léčivé vlastnosti. Při mýcení stromů a vypalování velikých ploch jako přípravách k nové výsadbě, např. palmy olejné, netrpí pouze flóra, nýbrž i fauna - zvířecí svět ustupuje stále dál a dál od lidských sídlišť... Pohoršení indiánů nad politikou vlády, podporující peruánské i zahraniční korporace, které mají zájem na průmyslovém využití džungle, často přerůstá v ozbrojené střety místního obyvatelstva a policie.

Z Iquitos lze po zdolání něco přes tisíc kilometrů po řece Napo a Amazonce doplout za 7 až 8 dní do Ekvádoru. Na hranice s Brazílií se lze dostat rychleji, za pouhé tři dny, a zaplatí-li si člověk místo v rychlostní piroze „gliseru“, zkrátí se čas na cestě několikrát. Ceny za místo v lodi záleží nejen na vzdálenosti, ale i na počtu cestujících a schopnostech člověka domluvit se s kapitánem. Díky tomu, že hloubka Amazonky dosahuje několika desítek metrů, nahoru do Iquitos mohou vyplavat i zámořské lodi. Všichni členové naší delegace měli veliké přání nasednout na takovou loď a proplout po velkolepé Amazonce Brazílií až do Atlantického oceánu. Pro nedostatek času jsme však byli nuceni nechat tuto nepochybně pohádkovou cestu na příště.