Virtuální realita českého národního týmu

Fotbalu moc nerozumím. Orientuji se jen díky odborným článkům českých novinářů. Díky nim jsem vyrozuměl, že se náš fotbalový výběr potýká s vleklou krizí, za kterou může hlavně trenér Brückner.

A tak jsem s napětím sledoval přípravy národního mužstva, zasmušilou tvář trenéra a hltal plamenné výzvy ke sledování zápasu roku. Naším soupeřem bylo Irsko, o kterém jsem nikdy nic moc neslyšel, na mezinárodních turnajích se prakticky nevyskytuje, ale asi jsou dobří.

Na zápas s ostrovním týmem jsem se díval. Hra  se mi moc nelíbila, neslaná nemastná. Matný výkon, který naše mužstvo předvádí přibližně poslední čtyři roky od neúspěšného semifinále na mistrovství Evropy 2004. Bolely mne oči a byl jsem rozladěn. Vždyť se na to nedá dívat. Naštěstí jsme díky nemohoucnosti soupeře vyhráli a tak možná zase postoupíme na tolik vytoužený šampionát.

Následující dny jsem se opět přesvědčil, že fotbalu nerozumím. Stejní novináři, kteří kritizovali Brücknera, nyní pěli ódy na předvedenou hru a nešetřili takovými titulky jako „ofenzivní síla a kreativita“, „faktor Brückner“ či „Pan Spolehlivý Petr Čech“. Myslel jsem si, že v útoky jsme byli naprosto neškodní, nevšiml jsem si, že by trenér Brückner vymyslel důvtipnou taktiku a taky pan Spolehlivý neměl zrovna svůj den.

Ode dneška si o fotbale budu jen číst.