O úpadku JZD aneb Jak jsem se zasnil a co z toho bylo

Nedávno jsem dodával zboží jedné reklamní agentuře, která má sídlo v sídle bývalé JZD. Kdybych v této JZD před 21 lety nebyl na brigádě, možná bych se nezasnil a neměl problém.

Příměstská JZD v třetím největším městě ČSSR, to už není jen tak něco. V roce 1988 jsem zde byl dva týdny na povinné praxi. Ve sklenících jsem tu trhal okurky. Při cca 50 stupních pana Celsia. Byla to zábava. Dnes bychom řekli adrenalin. Za  toto lopocení jsem obdržel upocených cca 400 Kčs.

Minulý týden jsem do areálu bývalého JZD vezl jedné reklamní agentuře objednané zboží. Zaparkoval jsem na vyhrazeném místě oné agentury, předal zboží a chtěl odjet pryč, ale nostalgie byla silnější než já. Místo abych nasedl do auta a odjel, začal jsem se potulovat po areálu, pozoroval dvoumetrovou lebedu a skleníky plné sádrokartonů jedné stavební společnosti, která zde taktéž má své sídlo. Jak jsem se rozhlížel a vzpomínal na své mládí, dostal jsem se mimo realitu.

Z té mne naštěstí dostal dobře živený pán v Superbu. Neměl kde zaparkovat. Chudák popojiížděl sem a tam a byl z toho evidentně frustrovaný. Chystal jsem se nasednout do svého vozidla, když tu onen pán zastavil u mne a z okénka na mne křikl: "Víte, co jste udělal?" Nečekal na mou odpověď a pokračoval. "Vy jste mne omezil!" Parkoval jsem totiž na místě, kde byl zřejmě zvyklý parkovat. Styděl jsem se. Nechtěl jsem diskutovat o tom, zda je možné omezit omezeného člověka a tak jsem jsem se omluvil, slíbil jsem, že už to nikdy neudělám, nasedl do auta a odjel. Bylo mi tak nějak smutno.