Mých čtyřicet let aneb Co všechno jsem (ne)zažil

Moje babička se dožila takřka devadesáti let. Zažila Rakousko-Uhersko, první světovou válku, vznik samostatného Československa, Mnichov 1938, druhou světovou válku, komunistický puč  1948, zoufalá padesátá léta 20. století, sovětskou invazi 1968 a nakonec i „sametovou“ revoluci 1989. Rád jsem poslouchal její vzpomínky. Dožil jsem se 40 let, což není mnoho, ale také ne málo. Posuďte sami.

Narodil jsem se těsně před Vánocemi 1970 a patřím tak ke generaci tzv. Husákových dětí. Populační exploze prý byla způsobena prodloužením mateřské dovolené a svou roli možná sehrály i levné novomanželské půjčky. Nevím, je to docela možné. Koncem sedmdesátých let se porodnost vrátila na průměrné hodnoty, což bylo údajně způsobeno zdražením dětského oblečení. Drahé dětské botičky na nočním stolku působily jako nejlepší antikoncepce. Ve skutečnosti to asi bylo jinak. 

Ze sedmdesátých let si toho moc nepamatuji. Ze vzpomínek se mi vynořují spíše jen takové živé obrazce, jako třeba rekreace ROH ve Špindlerově Mlýně, konkrétně zotavovna Dukla a ranní rozcvička spojená s přetahováním tatínků za asistence maminek a dětí. Tatíci se tak snažili, maminky tak fandily, já vše nechápavě sledoval a všechno mi připadalo tak trapné. Možností vyžití moc nebylo a tak se podnikaly pěší turistické túry. Dostal jsem medaile za uchozené kilometry. Možná bych je doma ještě našel. Také si pamatuji na spousty východoněmeckých turistů. Všichni měli při zdolávání náročných horských túr usilovný výraz ve tváři a bez odpočinku šli za svým cílem. Jeden malý chlapec z NDR se chtěl se mnou kamarádit, ale já nechtěl. Křičel jsem na něj: "Ty Hitlere! Ty esesáku! Ať žije Lenin, byl za nás umučen!" (v hlavě se mi trochu popletly ideologie). Nicméně z družby nic nebylo. Také si pamatuji na malé betonové pevnůstky pod Sněžkou. Nechápal jsem, proč jsme je proti Polákům stavěli.  No zkrátka v hlavě naprostý chaos.

Dostat se do školky nebylo snadné, ale podařilo se. Musím se přiznat, že mne to tam nebavilo. Občas jsme chodili do domova důchodců a předváděli starouškům různá veselá představení. Jednou jsem dokonce dostal kofilu. Také si pamatuji, jak jsme jednou museli stál v pozoru při sovětské hymně. Moc jsem tomu tenkrát nerozuměl.

Na základní škole jsem už pobral rozumu poněkud více. Vybavuji si, jak jsme vybírali 50 haléřů na fond solidarity. Peníze byly určeny bojujícímu vietnamskému lidu, který bojoval nejprve proti Kambodži a pak proti Číně. Kdoví, kde ty peníze skončily.

1978

- Vladimír Remek vzlétl do vesmíru. Strašně jsem to tehdy prožíval. Byl jsem velmi pyšný na to, že Čechoslovák je teprve třetí národností na světě, která se dostala do kosmu. Verbální projev soudruha Remka nebyl moc na úrovni, pořád tak nějak koktal a přeříkával se, bylo to zklamání. Mezi dětmi se říkala taková protest básnička: Nemáme rádi naši vládu, zdražila nám čokoládu. Místo něho Remečka, koktavýho blbečka.

- Karol Józef Wojtyła zvolen novým papežem. Jeden starší kamarád mi to oznámil jako staršně tajnou věc. V osmi letech jsem to asi moc nepobral. Nicméně papež Slovan a navíc z Východního bloku, na tu dobu jev doslova nevídaný. Komunisti asi moc velkou radost neměli.

 1979

- zimní uhelné prázdniny. V noci ze Silvestra se ochladilo z plus 15 na mínus 15 a země doslova zamrzla. Navíc napadlo spoustu sněhu. Protože nebylo čím topit a ve třídách byla zima, dostali jsme mimořádné volno - uhelné prázdniny. Boj s počasím jsem pozorně sledoval v televizi. Třeba jak se uhlí rozmrazovalo pomocí  ohnivých plamenů ze starých proudových motorů a jak nám ze sousední NDR přijel na pomoc malý ledoborec. Také jsem prožíval, jak se řešil problém transportu vajec, aby mrazem nepopraskala. Vajíčka se vozila v mrazících autech, kde bylo pořád větší teplo než venku. U nás ve vedlejší ulici prasklo vodovodní potrubí a vyteklá voda okamžitě zmrzla, čímž se vytvořila naprosto fantastická klouzačka. Chodili jsme bruslit, hráli jsme hokej, tři týdny jsme byli doma a bylo to fajn.

- sovětská invaze do Afghánistánu.

- nejsem si stoprocentně jistý, ale v prosinci 1979 NATO rozhodlo o rozmístění raket středního doletu Pershing 2, což vyvolalo velký rozruch ve východním bloku a studená válka se začala nepříjemně vyostřovat. Na Silvestra pak v televizi ukazovali, jak americké transportéry vezou velké rakety, což podmanivý hlas komentoval konstatováním, že takovýto krok vyvolá náležitou odvetu ze strany Varšavské smlouvy. Maminka tehdy měla v očích slzy a ptala se tatínka, co s námi asi bude. Příjemná novoroční atmosféra.

Sedmdesátá léta zůstala v šedém oparu. Zato osmdesátá léta jsem si opravdu užil. O tom však až příště.