Kdo by aspoň na chvíli nechtěl být záporným hrdinou, který opovrhuje zákony a neřídí se pravidly většinové populace. Protivit se vrchnosti. Vyčnívat z davu a tvářit se při tom hodně drsně.
Když mi bylo patnáct let, dostal jsem se poprvé do křížku s policií, tehdejší Veřejnou bezpečností. S kamarády jsem šel na fotbal, od maminky si bez dovolení půjčil dřevěnou tyč na zatahování záclon a připevnil si na ni vlajku svého oblíbeného klubu. Sotva jsem vystoupil z tramvaje kousek od stadionu, ihned mne zastavili dva příslušníci VB. Sebrali mi vlajku, zabavili mi žerď, zkontrolovali můj občanský průkaz, něco si zapsali do jakéhosi papíru (seznam režimu nepřátelských individuí?) a vrátili jen prapor. Moc do smíchu mi tehdy nebylo a to jsem ještě musel doma vysvětlovat, kam zmizela hůlka na zatahování závěsu.
Od té doby jsem sekal latinu. Až do loňského léta. Spěchal jsem do velkoskladu pro objednané zboží, abych ho mohl včas dodat zákazníkovi. V tom hektickém počínání jsem si v autě zapínal bezpečnostní pás až během jízdy. Já vím, nesmí se to. Koutkem levého oka jsem zaznamenal automobil mobilní hlídky PČR. Snad si mne nevšimnuli. Pohled do zadního zrcátka mne však poněkud znervóznil. Příslušníci jeli za mnou. To bude asi jen náhoda, utěšoval jsem se. Pak jsem si však vzpomněl na trik gangsterů z televize. Nečekaně jsem prudce odbočil do boční uličky. Asi to nebyl nejlepší nápad. Policejní vůz odbočil také, navíc policisté spustili houkačku a majáček s nápisem stop. Musel jsem zastavit. Kousek od mého bydliště. Byl zrovna krásný letní den. Lidé se procházeli a užívali si příjemného dne. A taky sledovali, jak hlídka zatarasila celou ulici, kterak vystupuji, předávám všechny doklady a tvářím se jak přistižený drogový dealer a vysvětluji, že nejsem postižený a tudíž nemám právo jezdit nepřipoutám. To vše pod dohledem sousedů, známých i méně známých lidí a čumilů. Po perlustraci jsem byl otázán, kolik mám s sebou peněz. Tenhle trik jsem znal. Kdysi jsem příslušníkovi VB pravdivě odpověděl, že mám 100 Kč a hned jsem dostal pokutu 100 Kč, neboť jsem měl starou fotku v občanském průkazu. Naštěstí jsem denní tržbu nechal v kanceláři, takže jsem popravdě odpověděl, že 300 Kč. Byla mi vystavena „motivační“ pokuta 200 Kč.
Od této příhody už vím, že spěch se nevyplácí, gangsterské triky vždy nefungují a před odjezdem se musím připásat. Všechno špatné je však k něčemu dobré. Spousta lidí z okolí mého bydliště mne začalo zdravit či jen tak kynout na pozdrav. Zřejmě mají pocit, že s místním gangsterem je lepší dobře vycházet.
