Jak se nakupovalo v 80. letech 20. století

Nechci nikomu vnucovat své vidění světa a událostí let minulých. Vzpomínám jen na skutečnosti, které jsem jako pubescent opravdu zažil a prožil.

Naštěstí jsem nemusel stát frontu na maso, toho jsem byl ušetřen. Moje matka by však mohla vyprávět. Třeba jak ženy ve frontě počítaly bedny s masem, aby je pak řezník nemohl odbýt tvrzením, že maso už vyprodal. Podobné to bylo s exotickým ovocem. Pomeranče, mandarinky a banány byly jen v období před Vánocemi. Pěkný chutný pomeranč byl pro nás vždy zážitek. Kubánské pomeranče jsme moc nemuseli. Nechutnali nám a slupka se špatně odloupávala. Zato ovoce kiwi jsme nejedli vůbec, protože v obchodech jednoduše nebyly. Pamatuji si na naše rozpaky, když jsme kiwi poprvé drželi v rukách. Nevěděli jsme, co je to za ovoce a jak se má vlastně jíst. Úsměvné.

Samostatnou kapitolou byly sladkosti. Hlavně pak žvýkačky, bonbony a čokolády. Žvýkačky Pedro se moc žvýkat nedaly a chuť taky nebyla nějak extra skvělá. Žvýkačky Sevak proti kašli ani nehodnotím. Jaký to byl jen svátek, když se nám dostala do rukou a následně do pusy žvýkačka z prohnilého Západu!!  Svým způsobem mé dětství symbolizují i bonbony Bonpari a čokoláda Studentská pečeť. Moc dobré, bohužel nedostatkové. Když jel otec na služební cestu do Prahy, vždy se nám snažil nějakou tu laskominu dovézt. V Praze bylo vždycky blaze. Koncem 80. let byla bída v Polsku už tak velká, že se pořádaly nájezdy severních sousedů na naši už tak přetíženou obchodní síť. Poláci skoupili všechno, co viděli. Kromě Studentských pečetí a Bonparů třeba i kelímky s vlašským salátem. Pamatuji si, že tyto nájezdy nadělaly hodně zlé krve a Poláci tenkrát neměli v ČSSR nejlepší pověst. Rakušané se Polákům snažili pomoct a dodávali jim v rámci humanitární pomoci máslo. To se pak za pár dnů objevilo ve Vídni na černém trhu.

Říkalo se, že na nás Američané neshodí atomovou bombu, ale klidně bude stačit pár krabiček kakaa a Češi se pozabíjejí sami. Jednou jsem stál frontu na kakao a kokos. Byl jsem tenkrát velmi šťastný, když jsem donesl domů jednu krabičku s kakaem a jednu s kokosem. Připadal jsem si jako hrdina. Později jsem stál také frontu na prací prášek Azur. Naštěstí jako příslušník mužského pohlaví jsem nemusel shánět hygienické vložky, když údajně shořela jedna papírna, která vložky vyráběla. Dokonce prý v Praze proběhla na tu dobu nevídaná spontánní demonstrace nespokojených žen. Podobný problém byl i s toaletním papírem. Jednoduše nebyl. Pamatuji si na jeden vtip, který tuto vážnou situaci velice trefně vystihoval. Jedna paní se ptá druhé, odkud si nese novou roli toaletního papíru. Paní odvětila: "Z čistírny."

Je ale pravda, že jsem jako mladý člověk tyto záležitosti samozřejmě registroval, ale nijak zásadně neřešil, neboť se mne chod domácnosti až tak přímo netýkal a nechával jsem jej na rodičích. Co se mne však bytostně dotýkalo, bylo například oblečení. Sehnat džíny byl opravdu problém. O kvalitní spotřební elektronice ani nemluvě. S kamarády jsme chodili na "burzy" neboli bleší (černý) trh. Tam se dalo sehnat všechno možné. Třeba digitálkní hodinky od Vietnamců za 250 Kčs, nová LP od Metalliky za 500 Kčs nebo zakázaná deska Pražského výběru za 100 Kčs. Bylo to vše trochu ilegální, občas se objevili příslušníci VB, ale dnešními slovy to byl docela adrenalin.

Obchod pro vyvolené byl Tuzex. Obcházeli jsem výlohy jako hladoví psi a slintali při pohledu na radiomagnetofon (klasické štěně) Grundig za 6000 Kčs, obdivně sledovali videorekordéry nebo i dobroty z Německa či Rakouska. O prázdninách jsem pracoval 14 dnů v samoobsluze a vykupoval lahve. Vydělal jsem si 800 Kčs. Ty jsem od ochotných veksláků směnil za tuzexové bony (2,50 za jeden bon) a koupil si vytouženou riflouvou bundu, tzv. džisku. Byl jsem nesmírně šťastný. Sice jsem utratil veškerý výdělek, ale to mi tenkrát nevadilo. Tu bundu mám ještě dnes někde ve skříni. Nemám to srdce ji vyhodit.

Fronty se stály na všechno možné. Pravidelně ve čtvrtek na nové knihy, kolem poledne lidé stáli frontu na čerstvý chleba a jiní zase čekali na čerstvé vydání Večerníku. Jako milovník příběhů Čtyřlístku jsem si musel přivstat, abych tento kultovní komiks vůbec sehnal. Taková prostě byla doba.