Chvála přírodního koupání aneb Návrat do lůna přírody

Ačkoliv jsem vždy upřednostňoval návštěvu umělého koupaliště, s přibývajícím věkem začínám oceňovat kouzlo přírodního koupání. Je to vskutku návrat k přírodě. Vřele doporučuji.

Není nic lepšího, než se z přetechnizované přírody vrátit do lůna přírody. Pomalu vstupovat do mírně zelené vody, kde sinice ještě nejsou natolik silně zastoupené, aby hygienik zakázal koupání. Nohy se zabořují do mazlavého bláta a hurá do vody. Kolem mne proplouvá veselý psík, který před malou chvílí komusi pomočil jízdní kolo a šaty nějaké paní. Ale což, vždyť vlastně o nic nejde. Stejně tak, jako když vycházím z vody ven a na trávníku přišlápnu včelku, která se mi posmrtně odvděčí žihadlem do nohy. Studená voda a dobře vychlazená jedenáctka bolest spolehlivě zažene.  Uléhám na deku a usínám. Probudí mne až písek na obličeji z lopatky mé dcery. Přírodní peeling. Proč ne. Už je čas jít domů. Odvracím tvář od nedaleko stojící paní, která si zřejmě zapomněla horní díl plavek a její velké prsy spočívají až někde na břiše. Užpupky, jak říká jeden kamarád. Vzpomněl jsem si na Věstonickou venuši. Ano, návrat přímo do lůna přírody.