Nejdříve zachraňme ženy a děti. Jednoduché pravidlo, které známe od útlého věku z literatury či dobrodružných filmů. Ochrana nejmladších generací má být vždy na prvním místě. Stojí to za připomínku právě v době nekončící pandemie.
Tím nejhorším projevem pandemie jsou a vždycky budou ztráty na životech. Nedají se už nikdy a ničím nahradit. Vyspělá společnost musí řadu věcí obětovat, aby fatálním následkům nemoci v maximální možné míře bránila. Extrémním nasazením zdravotníků počínaje, omezeními podnikání a společenského života konče. Museli jsme akceptovat i uzavření škol, dětských kroužků a sportovních klubů.
Ze začátku nás ani nenapadlo, že by uzavření škol a přechod na distanční výuku mělo znamenat nějaké výrazné riziko pro naše děti. Stalo se. Bylo to neúměrně dlouhé a děti přišly prakticky o celý školní rok. Ukázalo se, že jsme přes naše dospělé problémy, které nechci bagatelizovat, jednoduše neviděli, že se známý svět bortí zejména dětem. Distanční výuka, jakkoli to byl od pedagogů často obdivuhodný výkon, velmi rychle prohloubila vědomostní propad dětí, které učivo hůře zvládaly už při běžné výuce. Mimo kolektiv začal mezi citlivějšími dětmi růst pocit samoty. Místo sportovních aktivit dostaly děti do rukou počítače s přístupem na internet. Děti, které balancovaly na hranici nadváhy mají problémy s obezitou a jejich místo s narůstající nadváhou zaujali vrstevníci, kteří by za běžných okolností takový problém neznali. A v neposlední řadě se zhoršilo rodinné klima, protože nejistota obecně zvyšuje nervozitu či přímo agresi.
Všechno se jako na lusknutí prstu pootočilo skokově špatným směrem. My, co se dětské problematice věnujeme dlouhodobě vidíme více než varovné signály všude kolem. Naším úkolem je nejen podávat pomocnou ruku, ale také hlasitě na problém upozorňovat, protože víme, jak zle mohou některé životní situace děti zasáhnout. Náprava dopadů pandemie na nejmenší generace musí být prioritou celé společnosti.
