K dnešnímu zamyšlení mě přiměl zážitek ve vlaku. Proti mně seděla čtyřletá holčička s maminkou. Holčička měla špatnou výslovnost a krásné autíčko, se kterým si chtěla hrát. Maminka jí ale autíčko vzala, aby ve vlaku nedělala hluk.
Místo toho jí dala telefon. Její telefon. Svůj vytáhla z kabelky vzápětí. Celou hodinu strávily obě s telefony – bez vzájemné konverzace nebo jiného kontaktu.
Telefon nás budí, připomíná nám prášky, máme v něm rozpis schůzek a úkolů. Díky telefonu jsme neustále ve spojení s ostatními. Ale kolik telefonních čísel na své blízké příbuzné umíte z paměti? Já jen to svoje, všechny ostatní kontakty mám přece v telefonu. Také tam mám všechny své fotky, na můj starý foťák už několik let sedá prach. Naše závislost na telefonech je enormní. Telefon většina z nás neodkládá už ani při jídle. V restauraci ho položíme mezi talíře – co kdyby během oběda někdo volal nebo zveřejnil nějaký zajímavý post? Kolikrát během jídla zkontrolujeme, zda se neobjevila nová zpráva? Někteří lidé ovládají telefonem i ledničku nebo topení, vrata od garáže či dveře do bytu. Když se jim telefon rozbije nebo o něj přijdou, nedostanou se ani domů. A někteří používají telefon také k tomu, aby ukázali svůj status – vy nemáte poslední model iPhonu? Neříkejte, že pořád používáte tlačítkový telefon!
Telefon prorostl do našeho každodenního fungování násobně víc než jakákoli jiná technologie. Někde hluboko v hlavě tušíme, že naše závislost na telefonech není úplně v pořádku, ale co s tím můžeme dělat? Bez telefonu se přece izolujeme, nebudeme nic vědět, nebudeme v obraze. Bez telefonu se dnes neobejdeme stejně jako bez jídla a pití. Náš největší problém je v tom, že jezení i používání telefonu je něco nad čím máme kontrolu, ale vědomě s ní pracujeme až v okamžiku, kdy je problém. Až když jsme moc hubení nebo moc tlustí, začneme víc sledovat, co během dne jíme. Poznat to nám pomáhají určité obecně přijímané hranice toho, co je zdravé a v normě. Bez jídla se zároveň neobejdeme. Léčba poruch příjmu potravy je jiná než léčba závislosti na alkoholu. Alkohol k životu nepotřebujeme, můžeme ho zamknout do skříně nebo vyhodit do popelnice. Jíst prostě musíme, ale kontrolovaně.
Asi se shodneme na tom, že ani telefon do skříně zamknout nemůžeme a do popelnice ho hodí jenom blázen. Musíme ho používat, jinak to budeme mít v dnešní společnosti extrémně těžké. Ideálně tak, stejně jako u jídla, aby nám jeho používání prospívalo. A tady je jádro pudla – jak poznat, kdy už to přeháníme? Je to v momentě, kdy začneme s telefonem obědvat nebo až když s ním začneme spát? Nemáme žádnou lehce identifikovatelnou hranici jako u jídla. Nemáme ani žádná jednoznačná doporučení odborníků, tomuto tématu se jich u nás věnuje hrstka.
Když to shrneme, nejsme si jistí, jaké dopady na nás užívání telefonu má. Přitom minimálně od roku 2007 máme k dispozici relevantní vědecké výstupy[1], které před více jak deseti lety zpopularizoval německý neurolog a psychiatr Manfred Spitzer v knize Digitální demence. U nás se tématem zabývala například Iveta Fajnerová z Národního ústavu duševního zdraví v Klecanech[2].
Nevíme ani, kde je hranice zdravého používání. A přesto kupujeme dětem telefon již v první třídě. Batolatům půjčujeme telefon, když potřebujeme v klidu uvařit, předškolákům dáme telefon v restauraci nebo ve vlaku, aby nezlobili. Školákům koupíme telefon, protože je přece potřebujeme nějak kontrolovat. A náctiletí? Tam často ani nevíme, co přesně a kdy s telefonem dělají.
Spoléháme na aplikace pro rodičovskou kontrolu, že zvládnou edukaci zdravého používání telefonu za nás. A zapomínáme na to, že telefon je jako jídlo. Stejně jako nikdy neohlídáte, co vaše dítě jí, když není s vámi, tak nikdy neohlídáte, co dělá na svém telefonu, když nejste v dohledu.
Nastavení kontroly na telefonu je jako zaplatit dítěti obědy ve školní jídelně. Žijete v krásné představě, že je všechno pod kontrolou, a vaše dítě pravidelně a zdravě jí, ale jen do doby, než si zažádáte o výpis ze školní jídelny.
Aplikace pro rodičovskou kontrolu jsou ještě zrádnější. Každý zkušený puberťák totiž ví, že stačí zadat do správných vyhledávačů správná klíčová slova. Najít návod, jak vaše aplikace pro rodičovskou kontrolu prolomit nebo obalamutit, je rychlejší než samotné nastavení aplikace.
Základ je přitom v nás. Tak jako od nás děti přebírají stravovací návyky, například, že je dobré jíst ovoce, pít mléko a nepřejídat se, přebírají od nás i pravidla používání telefonu. Pokud jako rodič nebudu nosit telefon k obědu, budu ho odkládat z dosahu, když si s nimi hraju nebo jim pomáhám s úkoly, a před spaním ho nechám v jiném pokoji, budou to dělat i moje děti. Stejně jako často kopírují naše zlozvyky v jídle, kopírují i naše zlozvyky v používání telefonu.
A tak se snažím jít našim dětem vzorem. Možná se jednou dočkám toho, že samy odloží telefon do šuplíku, aby se mohly lépe soustředit na domácí úkoly. A pak budu klidnější, že stejně jako budou zdravě jíst, budou i zdravě používat telefon.
Zdroje:
[1] http://www.koreatimes.co.kr/www/news/nation/2007/06/117_4432.html
[2] https://www.hindawi.com/journals/bmri/2018/2716134/
