Je ráno před kuropěním i rozbřeskem, několik chvil do páté. Bušení na dveře. Bum, bum, je to sen, či realita? Nevím, zdali snění bylo příjemné anebo nikoli, spíše ano, avšak toto do snu, ale ani do reality, nepatří. Ven, rychle ven, hoří, hoří, hoří!
Odpovědnost, důslednost a poctivost jsou vlastnosti ze sáčku šafránu. Máme však jiné. Z pytlů od brambor. Lehkomyslnost, ledabylost, lhostejnost, lajdáctví, pohodlnost, pokrytectví, faleš. No tak sláva, jedna, nebo druhá, pytel jako pytel, nedělejte z toho vědu. Je to pro mne výhodné?
Ta první kategorie je velmi těžká práce pro většinu z nás. Není nutno ani se příliš rozhlížet. Kvalitní péče o sebe, vlastní zdraví, tělesné i duševní, péče o potomky, nebo předky, o prostředí, ve kterém žijeme, dodržování zákonů, řádů, vyhlášek a nařízení, slibů a smluv a dohod, váha slova, podané ruky, dobré pověsti a čistého štítu. Jsou to opravdu ty klíčové pilíře našich životů, mimochodem, nám darovaných a v jistém smyslu zapůjčených?
Horečně se snažím zachovat si chladný rozum. Rozsvěcím v předsíni. Před otevřením pátrám kukátkem na dveřích po dění na chodbě. Mlha, opar – kouř! Mihotající se postava. Otevírám. Jedovaté kladivo dopadlo na můj organismus. Čpící zápach spáleniny nedovoluje dýchat. Větrat, napadá mne! Vybíhám o půl patra k půdě a odemykám balkón na schodišti – dveře dokořán. Vracím se do bytu, viditelnost několik centimetrů, dýchání mizerné. Mezi zárubněmi se prosmýkne, kromě mne, ještě nějaký přízrak. Žádný přízrak, ale soused ze druhého. Rozdýcháváme měchy, krátká domluva, pokyny manželce (vede si nadmíru dobře), kalhoty a bunda z háčku, mokré ručníky na ústa a nos a vpřed do štiplavé, dusivé temnoty. Tři patra běhu, o život a zdraví oslepeného a kuckajícího člověka, po paměti. Zvládáme to a za chvíli vybíháme ze vchodu rovnou do parčíku .
Stojím na chodníku před domem, ve kterém stále ještě bydlím a přes hasičskou stříkačku, v plné práci, hledím na plameny olizující okenní rámy bytu v prvním poschodí. Hlavou mi táhnou myšlenky jak prchající stádo bizonů. Blízkost zlomové změny našich osudů mne fascinuje i děsí zároveň. A je v tuto chvíli lhostejné, jde-li o život, zdraví, či majetek. Já proti tomu nemohu udělat zhola nic. Ta bezmoc je strašlivá, odplivnu si.
Člověk je tvor společenský. To zná každý průměrný školák. Musí být, jinak by nepřežil. Avšak zde jsem ohrožen, a to velmi, společností samou. Přesně vyjádřeno jejími nezodpovědnými členy. Mám snad umřít proto, že někdo usne s cigaretou v posteli? Můj život, nebo jeho kvalita je v rukou někoho, kdo je neřádem a já ho vůbec neznám!
Především nejsem schopen to jakkoli ovlivnit. Tragédií celé situace je skutečnost, že nejde o jev řídký, či ojedinělý, nýbrž početný. Vždyť, uvažme realitu na silnicích a chování řidičů. Nebo taková politika… Tam však nekoukejte, zvedne se Vám žaludek.
