Člověka charakterizuje jeho vizáž, posléze jeho chování. Vizáž je forma, chování pak její obsah. Suverénní většina smrtelníků preferuje formu před obsahem. Je to totiž nesrovnatelně pohodlnější.
Na vynervované divadlo pana Řepky v hlavní roli teplického, jinak prý solidního, kusu, podpořeného křovím sparťanských kumpánů nebyl hezký pohled. Zvláště štulec uštědřený kameře, zakoupené z mých (a Vašich) daní, byl nekorektní velmi. Však se vzedmula patřičná vlna odsudků, morálních apelů a nekompromisních řešení. Kdo to cítil, ten to řekl! Kdo to necítil, řekl to také. Potud, téměř, v pořádku. Avšak…
Fotbal je úžasný fenomén. Na koukání i na hraní. To druhé především. Nenechává chladnými miliardy lidí široko, daleko, kam jenom pomyslíte. Davy šílí, dívky pláčí, muži brunátní, dámy ječí, vzdělanci láteří, důchodci podupávají, mládež vrhá dělbuchy. Všichni dohromady fandí, nechávají se vtáhnout do děje a podléhají emocím, které nezřídka „cloumají jejich majestátem“, řečeno s komořím Langem. A jestliže někdo běhal po „place“ a čutal do kožené meruny, na vlastní kůži okusil ten prožitek strmě stoupajícího tepu, zrychlujícího dechu, vroucí krve a možná i krvavých očí. To samozřejmě platí i o ostatním sportování, avšak fotbalistů je nás zdaleka nejvíce.
Pan Řepka i ti ostatní jsou fotbalisté a profesionálové, lidé, kteří se kopáním do míče živí, jsou to také tátové, manželé, prostě normální chlapi, lidé, smrtelníci. Tu v dobré náladě, tu starostmi soužení, tu silní a odolní jak skála, tu zranitelní jako dítě. A tak Tvrďák nevydržel třetí křivdu za sebou – mimochodem, rozhodčí, původce do krajnosti vyhrocené situace, zůstal nepotrestán, byť chyby byly přiznány, a pak už to znáte. Nutno připodotknout, že slova, která na pažitu padala, nebyla pro slečinky a možná ani pro slečny, nebyla však vůbec důležitá. To je výron bezobsažných zvuků, které nikdo nemůže brát vážně, nebo si je pustit do hlavy. „Výstřik“ pana Tomáše Řepky není jistě nic pěkného na pohled, ale je to případ spíše k smíchu, než k trhání hlavy. Osobně musím říci, že je mi daleko milejší bouřlivák přímočarý, upřímný, čitelný a rovný, než pokrytecký křivák stavějící na odiv kulisy potěmkinových vesnic, uvnitř však dutina produkující levoty, úskoky, všivárny a za prachy cokoli.
Jsme-li u těch hajzlíků, nebylo by od věci věnovat větší péči veřejné kontrole svazových i ostatních funkcionářů vesměs komunistických patolízalů, ale také úředníků na všech úrovních, politiků tamtéž a vůbec státních zaměstnanců. Jsem si jist, že bychom četli šťavnatější příběhy, než úlet „kopálisty“, který mimochodem, pro nás udělal nesrovnatelně více, než salónní moralisté, jimž vadí „prdel“ v televizi, ale z klidu je nevyvede milicionář v Televizi.
