Takzvané neziskové organizace zažívají neuvěřitelně tučné časy. Pokud zachováme tradiční vzorec : první místo prachy, druhé místo touha po moci, sedí to, jak zadnice na hrnci.
Pod směšně vetchou plachetkou takzvané občanské společnosti, vzývané i zatracované, se důrazně domáhají váhy svého slova v rozhodovacích procesech o penězích, a co je alarmující i o fungování společnosti. Lidé nikým nevolení velmi rychle pochopili, že za této tragikomické vládní garnitury se vytváří prostor jak se dostati k moci, vlivu i financím a nelenili ho důkladně využít. Zhoubné prostředí evropských grantů a dotací, rozsévající křivici trhu a podtrhávající nohy upřímné snaze a pracovitosti jen umocnilo motivaci všech sociálních inženýrů dostati se pohodlně k pěkným sumičkám a nezanedbatelnému vlivu. Příkladem budiž nedávná situace, kdy inkluzívní koncepci základního školství představuje člověk, který evidentně v tísni nebyl. Pohříchu nebyl však ani pedagogem a v tomto smyslu byl čistý jako lilium.
Inkluze je však už téma poněkud vyčpělé a pravděpodobně, řečeno policejním žargonem, vytěžené, tak naši milí lehkoživkové uchvátili do hrsti horkou bramboru, téma kynoucí miliardami, běženectví. Snaží se nám, co to stále nepochopili, namluvit jaké štěstí nás potkalo, jak nás to obohatí, jak nás spasí nová pracovní síla. To jsem opravdu nepochopil, ale velmi rychle jsem neochvějně poznal, že pracovat do Evropy rozhodně nikdo nepřišel. Když to vidím a slyším…nevolnost cítím.
Neziskovci však na nic nečekali a hned se pustili do „práce“. Projektů, školení, seminářů, příruček, manuálů, metodických postupů i jiných nesmyslů dotovaných z veřejných peněz bude jistě zhusta přibývat. Ale také třeba pohádek. Překroucené pohádky o bledé princezně a osmahlém princi nám přednesl přední člen kulturní fronty. Buď se pomátl, nebo mu někdo zaplatil za pohádku pohádkový honorář. Jak říkal Eddie Murphy: „…když jsem se podíval na řádek honorář, ptal jsem se, co je to za telefonní číslo.
Mně se dostal do ruky (počítače) neuvěřitelný materiál vypracovaný jakousi obecně prospěšnou společností a musím napsat, že se jmenuje Meta, protože jsem neprozřetelně otevřel jejich stránky a spatřil podstatu činnosti a hlavně skupinovou fotografii. Přátelé, to je teprve to správné maso. Nazval bych to asi takto: novodobí svazáci a pionýrky radí pedagogům, zkušeným kantorům, co mají dělat. Ten materiál je totiž osmdesátistránková příručka pro učitele jak pracovat (cituji) „s tématy uprchlictví, migrace, integrace, identity, stereotypů, či bezpečného prostředí školy…vycházející ze švédského originálu…“ O formě toho škváru raději pomlčím, neb mi právě došla slušná slova. A přátelé toto zvěrstvo (na fotce jsem napočítal dvacet, fakt dvacet, lidí), tu nepochopitelnou drzost, tu partu líných rádoby altruistů platíte ze svých daní.
Ano, viníci jsme však my všichni, protože si taková svinstva necháme líbit. Vivat EU.
