Mám kolegyni, která nedoplňuje vodu v konvici na kávu ve společné kuchyňce. Nápoj pouze zalije a odfunguje pryč. Vůbec jsem si ji nevybral, avšak mám ji ve svém životě.
Ona bazíruje, stejně jako mnoho dalších, na komunisticko-primitivistickém principu frustrovaných nebožáků. Drobně si přikrádá, dojí systém, dělá pouze to, co je pro ni výhodné, reaguje s přidrzlou agresivitou krysy zahnané do kouta, s oblibou používá větu: „…to není moje práce“. Pozdrav ji nejde z huby. Lebedí si však v měkkých duchnách přízně nejvyššího, a trochu ji i zneužívá. Standartní stav.
To jiná kolegyně z úplně jiného prostředí, na poznámku, že je dobré, když chlapci pracují, s nemalou dávkou empatie řekla : „ … ale když jdou podruhé, potřetí, přestane se jim chtít.“ Na vysvětlenou: chlapci v péči státu, absolvující jakousi pracovní terapii, dovolím si podotknouti …za peníze. Ta žena, asi aniž by to věděla, absorbovala způsob myšlení a výraziva běžného v životě jistých sociálních skupin. Asi se jí také nechce. Bav se, užívej, ber si, co hrdlo ráčí. Povinnosti, práce, odpovědnost? Ticho, nic.. Výrazy chci-nechci a baví- nebaví jsou snad nejfrekventovanějšími slovy, vyjma slovo hustý, aktuální mládeže. Jenže na to se jich nikdo rozumný, kromě jejich rodičů, neptá. Tam, kde je potřeba hmatatelného výsledku, pocity nejsou zajímavé. A tak raději nic, než vynaložit úsilí.
Nemohu se vyvléknout z pocitu, že jednou z nejtvrdších ran, kterou společnost obdržela, je masové rozšíření mobilních telefonů. Tento, zdánlivě, úžasně chytrý a zábavný pomocník, je ve skutečnosti devastující kámoš, s fatálními následky. Rozhlédněme se kolem sebe a možná také do sebe. Drtivá většina lidí s telefonem neustále v ruce, nebo drátem v uchu. Hovoří se v práci i na hřišti, v autě i tramvaji, na schůzi i na koncertě, v ložnici i v hospodě, venku i uvnitř, v lese i na toaletě. Zvonění, či vyhrávání mobilu má absolutní přednost, absolutně všude, v jakémkoli čase a prostoru. Tahle malá krabička naprosto a brutálně deformuje vztahy mezi lidmi, kteří na tento fenomén nejsou mentálně připraveni. Zvláště výživné je podlehnutí elektronickému příteli uprostřed reálného dialogu, při řízení automobilu, či za jízdy na cyklistické stezce.
Nedávat vodu do konvice je prkotinou s neuvěřitelnou vypovídací hodnotou. Ale nejde pouze o konvici. Hulvátské manýry používají častokrát i na ulici (nejlepší je kousek nad kterým zůstává rozum stát, avšak vidí se docela často. Automobil projíždí ulicí, zpomaluje, zastaví v jízdním pruhu a hle, řidič píše textovou zprávu), vlastně všude. Neustoupit, neuhnout, nevyhovět. Takové chování má společný fundament. Řečeno parafrází filmového klasika, soudruzi rodičové někde udělali chybu. Chybu trestuhodnou z kategorie hrubých. S nedozírnými následky.
Jak však s takovými existencemi soužít je dále, než ve hvězdách.
