Vážený pane premiére,
v podstatě jsem Vaším příznivcem a držím Vašemu počínání palce. Také jsem Vaším vrstevníkem, jsme ze společné stáje a na spoustu věcí máme totožné názory. Některé věci mne však do hlavy nejdou.
Již druhý dopis, který jsem od Vás obdržel a za nějž Vám děkuji, vykazuje prvky úředního šimla. Vůbec nezpochybňuji upřímnost Vaší odpovědi, ale ruku na srdce pane premiére, nevěřím, že rozlišujete rozdíl mezi zdravotním a sociálním znevýhodněním a zdravotním postižením. A vůbec se Vám nedivím. Avšak „odborník“, který tento text dával dohromady, by to rozlišovat měl. Neví nic. Proto se musím neodbytně ptát, proč člověk vydávaný za odborníka předsedou vlády, jistě dobře placený, problematice zhola nerozumí? Buď opravdu neví a pouze drze žvaní nesmysly, anebo Vás záměrně uvádí v omyl. Obojí je nepřípustné. Text nad Vaším podpisem.
Ten člověk, Vaším jménem, argumentuje výhodami transformace (tedy, podle Strategie boje proti sociálnímu vyloučení na období 2011-2015, zrušení) základních škol praktických (neexistují praktické základní školy, jak tvrdí) a začlenění dětí se sociálním a zdravotním znevýhodněním do hlavního vzdělávacího proudu pro osobní rozvoj svůj i ostatních. To je fatální nesmysl, protože základní školy praktické vůbec nejsou určeny pro žáky se zdravotním, nebo sociálním znevýhodněním. Základní školy praktické jsou zřízeny výhradně pro žáky s lehkým a středním mentálním postižením, tedy zdravotním postižením (viz školský zákon). Mentální postižení je diagnostikováno specializovaným pracovištěm (Speciálně pedagogická centra, Pedagogicko-psychologické poradny) a začíná pod hranicí sedmdesáti jednotek IQ. Nějaká nejasnost? Ještě připojím, že tito jedinci (mentálně postižení) nejsou schopni vzdělávati se v hlavním vzdělávacím proudu, tedy lidsky, na běžných základních školách, a to ani s asistentem učitele. To ví každý, kdo s lidmi tohoto typu kdy pracoval.
V dalším odstavci odborníci hovoří o dětech z chudých a etnicky odlišných rodin, což je mimo téma. Ohání se, samozřejmě, štrasburským rozsudkem a Úmluvou OSN o právech osob se zdravotním postižením ovšem, tradičně, špatnou terminologií a matením pojmů. Objevuje se naprosto neodborný a nic nevypovídající termín „lehké formy postižení“. To není nic. Podle autora se ČR zavázala „zavést inkluzvní model vzdělávání, v němž už není pro školy samostatně zřízené pro děti s lehkým postižením (JAKÝM??) místo.“ Jistě sám, pane premiére uznáte, že toto tvrzení je nejen lživé, (nikdo se k ničemu takovému nezavázal), ale i účelově, přidrzle nepokorné. Spoléhám se tedy na Váš zdravý rozum, a byť je otázka speciálních škol ve Vaší agendě věcí okrajovou, nepodpíšete se pod naruby humanistické zvěrstvo na mentálně postižených, čistých duších. A, prosím, zkuste naslouchat spíše kompetentním. Mgr. Jan Linhart, speciální pedagog
