Co se zobrazilo v zrcadle nastaveném Václavem Klausem.

Vyrazil jsem si na kolo. Potýrat tělo, vyplavit endorfiny, ale také vyčistit hlavu, urovnat myšlenky. Času bylo málo, tak jenom zlehka obroubit Prahu, navíc permanentně hrozil déšť.

 Cesta mne zavedla také nahoru na kopec k Bulovce, za libeňským hřbitovem. Nachází se tam bezvadné místo s úžasným výhledem na holešovický přístav přímo pod vámi a vlastně celou naši stověžatou máte jak na dlani. Nad městem visely těžké černošedé mraky, nařasené jako baldachýn, tu a tam v tom nedbalém nakadeření probleskovala modrá obloha. Skvělá chvilka na skvělém místě. Náhle se mi koutky roztáhly do potutelného úsměvu. Napadlo mne pozdravit odtud pana Ladislava Jakla, když mám ten Hrad skoro nadosah, hodně jsem se pobavil u jeho blogu o zákazu cyklistiky pro její obecnou škodlivost a ještě více u reakcí jeho zbloudilých čtenářů.

To menší zábavou, o to větší však fraškou, je hysterie kolem prezidentovy amnestie. Źe tuto, jako klacek, použijí ne příznivci hlavy státu, všichni levičáčtí „intošové“ a jim podobní rozumáři se dalo s úspěchem čekat. Tu správnou smršť však rozpoutala média. A masírovali, a masírovali a masírovali. Správně cíleným útokem na nejnižší pudy širokých mas, pomocí nástrojů jim tam blízkých a hojně používaných, tedy lží, pomluv, překrucování faktů dosáhli fanatických reakcí, hloupých výroků o měnění ústavy, o novelizaci zákonů, vyhrožování žalobami, výzev rozličného druhu, provolání do všech stran, snad i demonstrací v jednom šiku. Jako bychom nebyli civilizací vzešlou z křesťanských kořenů, kde principem je sounáležitost a smíření, pokora a odpuštění a v tomto smyslu také poskytnutí nové šance propuštěným nešťastníkům. Seriózní analýzy totiž říkají, že jde vesměs o bagatelní trestné činy. A i když už známe první navrátilce do lochu a budou další nepoučitelní, přece skutečnost, že někdo využil šance na slušný život, že se třeba jen jedna rodina vymanila z nekonečného trápení, že odpuštění a smíření bylo naplněno, je úžasná skutečnost. Stále však zaznamenávám nenávist, žluč a frustraci ve společnosti, ochotu zařadit se do stáda a tam se nechat zmanipulovat. Trochu bezútěšné.

Takto mne prolétly myšlenky hlavou, stojíce na ostrohu nad nádhernou matičkou Prahou a cítil mrazení  v kostrči u vědomí, co nás asi čeká za dalšího prezidenta…

A proto: nebudeme rušit ani cyklistiku, ani rockery a určitě ani prezidenty. Zrušit bychom měli závist, zlobu, lenost a hloupost v nás. V tom se spustil déšť…