Koupili jsme dům

Takové to hnízdo, které si pro rodinu člověk vybírá ne na týden, měsíc, ale na celý život. Kouzelný domek v malebné vesnici na Vysočině. V životě platí "Nedej na první dojem". 

Jsme spolu skoro 6 let a cítili jsme, že se chceme někam posunout a to nejen prstem na mapě.

Bydlet v Brně u přehrady nebylo špatné, ale sousedé nás jen utvrzovali v našem rozhodnutí se poohlédnout po nějakém místě, kde můžeme být svobodnější a řešením by mohl být dům se zahradou, ach to jsme si oba moc přáli. Nejen pro nás, ale do budoucna i pro našeho syna, aby viděl, jak vypadá opravdová příroda, kde se na pastvinách pasou kravičky a ovečky. Kde po loukách skáčou zajíčci a srnky. Kde vše voní lesem a čerstvým vzduchem. Kde za domem je nádherný rybník, kde při západu slunce plují na hladině kachničky a labutě. Do lesa kousek od domu, kde si můžeme nasbírat houby. 

Jenže je vše tak drahé. Přemýšlíme, zda nejít z panelového bytu v Bystrci 2+1 s balkónkem, kde nás sousedé udí každé ráno kouřem z cigaret, štěkající psi, kteří pomalu nosí exkrementy až na chodbu, sousedy hádajícími se každý den o tom samém, od rušné silnice, kde si o čerstvém vzduchu můžeme nechat jen zdát. 

Bučovice! Padlo prozatímní rozhodnutí o stěhování. Je to menší město a změna nám prospěje, i když to bude zatím jen na chvíli ( z chvíle byli 3 roky ). Vozíme krabici po krabici, balíme v Brně s pocitem, že jdeme do většího a hezčího bytu, než seženeme vysněný dům. Je to sice 30 km od Brna, ale je tam příroda, kterou milujeme a dle slov majitele bytu je tam opravdu klid. Jsme spokojení a jdeme do toho. O tom, že nájem je za krásné peníze, máme v tu chvíli pocit, že vše jde podle plánu.

Věci jsou na místě. Jdu pomalu vybalovat ( nesnáším život mezi krabicemi ). Syn je v ohrádce, je mu rok a tak ho musím zabavit hračkami, abych měla čas na práci. Pocit v tomto krásném a světlém bytě mě naplňuje klidem, jsem šťastná.

A jak čas plyne, z bytu, který byl na první pohled skoro ideální se stala klec na rušné křižovatce, kde celou noc projíždí kamiony ( hlavní tah na Slovensko, nám nedošel ), lítají zde sanitky, smog, že špína z oken by se za chvíli dala krájet - ideál mizí někde v dálce. Jako bonus zjištění, že kousek od nás jsou jatky, kde nám pod okny jezdí transporty se zvířaty, která jsou zoufalá, dehydratovaná, pokousaná jeden od druhého s křikem jako z hororu, se zápachem za který sama nemohou jedou směrem na nemilosrdnou smrt, je mi úzko. Stojím mlčky za oknem a koukám na ně, po tvářích mi kanou slzy, v krku tak úzko, že nemohu ani polknout. V duchu se modlím a prosím za ně a za odpuštění. 

Jdu chodbou k našemu bytu plyn, cítím plyn. Co to sakra je? Odkud to jde? Otáčím kroky a jdu se podívat zpátky do sklepa. pan V., soused, který rád pije a je šíleně sprostý a zlý na svojí ženu ( která se ho v mládí tak bála, že chodívala s dětmi spát do staré kamenné vany v sušárně ) si ve sklepní kóji, u cigarety a plynového potrubí přitápí plynovou bombou! To už je na mě moc, kort, když naše ložnice je přímo nad jeho sklepem. Co s tím, když s ním není domluva u ničeho? PČR to neřeší dokud se nic nestane, Hasiči přijedou maximálně až bude plyn opravdu cítit po celém dome a změří sílu uniku a do té doby nic. Hledáme pořád nové bydlení, nikde nic. Jezdíme na prohlídky a vše drahé a v hrozném stavu. "Je špatná doba" a to jen prohlubuje mojí touhu jít z Bučovic pryč. 

Tolik prohlídek jeden dům s bazénem, ale bez možnosti pokojíčku pro našeho syna, další u hlavní silnice, jiný je krásný, ale můj muž v něm má divný pocit, jiný, že oba máme pocit, že tam musel někdo zemřít proti své vůli, další a další a další. Kolik jsme jich viděli 10, 20 domů a pořád nic. Možná nám není souzeno mít vlastní dům? 

Našli jsme ho!!! Po třech letech konečně. Radost, natěšenost, touha ho vidět na vlastní oči. Schůzka domluvena a jedeme. 

Stojíme před velkými, dřevěnými vraty. Bílý dům nás vítá. Nemůžeme se dočkat, až nás realitní makléřka pustí dovnitř.

Je to dům z roku 1929, má 4 obytné místnosti, dá se vybudovat obytná půda, zde je garáž a támhle máte obrovskou stodolu a nad ní je ještě kus zahrady, která samozřejmě patří k domu. Kachlová kamna, která jsou zde od roku 2015 Vám tady necháme samozřejmě. Jsem nadšená kachlová kamna byli můj sen. 

Zahrada je zarostlá a vypadá zanedbaně, ale to není nic, co by se nedalo zvládnout. Dům je obyvatelný, ale je potřeba nová elektroinstalace, nové rozvody vody, nové vnitřní omítky, vylít nové podlahy, vyměnit okna a dveře, předělat kompletně koupelnu a tím pádem strhnout schody na půdu. Práce je zde hodně, ale s tím jsme u starého domu museli počítat i když jsme si to v tu chvíli neuměli představit, co nás čeká. Ani ve snu bychom nevěřili po kom si dům kupujeme. Na prohlídce starší pán "Já jsem z vedlejší vesnice, ale chtěl jsem to vidět, jak to vypadá uvnitř, hrůza to je tak na zbourání. Ten co to měl předtím, to není úplně normální člověk." Nevěnovala jsem jeho poznámce asi tolik pozornosti, kolik bych měla.

Prohlídka končí a my plni dojmu jedeme zpátky do Bučovic. "Táto zavolej realiťačce, že to bereme prosím!" Volá a nikdo nezvedá. Snad nám ho nikdo nevyfoukne. 

Volá a domlouváme se na ceně, mírná sleva a je to! Bude náš! Budeme se stěhovat. Konečně jsme se dočkali vytouženého domečku v srdci nádherné přírody na Vysočině. Rozjíždí se papírová válka, kolotoč banka, finanční poradce, potvrzení, hromada papírů, katastr, kde se vyskytl problém se zanesením garáže jako černé stavby, vše se zpomaluje. Za dva měsíce máme klíče. Stojíme před vraty a konečně můžeme jít dovnitř sami, sami k nám do nového domu. Je jiný, než když jsme tady byli poprvé. Je zde takový klid, pocit jako když loď v klidu dopluje do přístavu. Jdeme dovnitř. " Theo na nc nesahej!" vše je šíleně špinavé, zadubené, zapatlané a šíleně to v domě zapáchá. Otevíráme okna do kořán a nasáváme konečně čerství vzduch z venčí. Koukám na kachlová kamna, jako malá holka na novou hračku. Procházíme dům a vidíme vše co budeme muset udělat, abychom zde mohli žít. Je červen 2022. Smlouvu v bytě máme do konce srpna a tak začínáme pomalu organizovat stěhování. 

Čekají nás 4 měsíce v Jizerkách u mamky a můj muž se stěhuje ke své rodině, která od nového domu bydlí 7 min autem. 

Tolik věcí, to snad není ani pravda kolik jsme toho za těch 5 let společného života nashromáždili. Balím a balím s malým synem doma. Muž v práci a já už tak unavená, že se mi nic nechce. Je horko, krabice neubývají ba naopak. Kam to všechno dáme? Naštěstí nestěhujeme nábytek, ale i tak je toho se sedací soupravou a velkým pracovním stolem víc než dost. 

Konec srpna a jdeme na to, vše naložíme, vytřeme a uklidíme starý byt a hurá do Jizerek na další prázdniny. 

Všechny věci odvezeny do nového, kde v jedné místnosti máme krabice až po strop. Zblázním se, pokud v nich budu muset něco hledat. 

Mezitím, když jsme odjeli do hor hledáme zedníky, nikdo nemá čas, ale my bychom chtěli na Vánoce bydlet. Věc, se kterou jsme nepočítali. Přišlo se podívat asi 5 soukromníků a po nacenění nám lezly oči z důlku. To jsou rakety, to nedáme! Co teď? 

"Brácha budeš nám moc prosím udělat elektřinu? Jo jasný!" Super jedna věc by byla. A to je tak hodný kluk, že nakonec pomohl vyklízet ten čurbes, který tady zůstal ( náboje, patrony, vojenské fotky, obraz Hitlera, pořád jsme nevěděli ). 

Elektrika byla a co dál? Musíme sehnat zedníky. Nooooo, tak toto byla katastrofa sama o sobě. Oslovila jsem s nabídkou práce na skupince na Facebooku, kde se mi ozval pan Radek s tím, že jsou moc šikovní a s parťákem dělají zednické práce, poslal fotky a psal mi o tom, že nic není problém a že jim zrovna odpadla zakázka a že mohou nastoupit co nejdříve to půjde, přijede se podívat. 

Byl od pohledu zvláštní, ale říkala jsem si zkušenosti asi má a ví o čem mluví a nebudu přeci soudit člověka podle prvního pohledu. Na víc co si budeme povídat, my potřebujeme bydlet a zedníci v sezóně a za dobré peníze nenajdeme. 

Musela jsem odjet zpátky do Jizerek a říkám muži ( po 10. letech, kdy jsem byla ve stavařině ) "Hlavně jim nedávej peníze dopředu! )" "Jóóóóóóóóó dobrý, neboj vím, co mám dělat."  

Tak milí chlapci nastoupili a to co tady předvedli bylo pro pláč. Za zazdění dveří, dozdění okna a usazení nového, nahození omítky v koupelně, která po jejich výkonu vypadala spíš jako šikmá věž v Pise, vybourání jedněch dveří si naúčtovali 40.000,- které jim můj muž dal než měli vše hotovo se mladí muži sebrali i s vercajkem s tím, že si odskočí na jinou zakázku se už nevrátili a s nimi zmizeli ze sklepa pytle s brambory a 10 sklenic domácího medu. Byla jsem vzteky bez sebe. Sedla jsem si k počítači a našla, že jeden má 24 exekucí a druhý 12. Smlouva o dílo porušená. Nedoděláno a ještě to bylo horší, než když na tom začali pracovat.

To jsou věci s kterými slušný člověk nepočítá. 

Co teď? To se do prosince nestihne, je říjen a jediné co je hotové je elektrika, vše vyklizené a můj muž "obouchal" zdi na cihly, strhnul starý strop, který by brzo stejně spadl, vyboural starou drolící podlahu a zaklopil strop v koupelně. Po práci na barák a měl toho chudák taky dost. "Myslíš, že jsme se na to měli vykašlat? Proč? No nevím, prostě se nám nějak v tomhle směru nedaří." 

Omítky, napadla mě spolužačka ze střední školy, která pracovala pro Baumit, je sice na rodičovské, ale zkusím ji napsat. Skvělé, pořád tam pracuje a do měsíce přijedou chlapi nastříkat vnitřní omítky. 

Je to taková nádhera, že vnitřek domu dostává úplně jinou podobu, všude dali alu lišty a vyrovnali nerovnosti u oken, jsem nadšená a dojatá, že to taky někdo umí pocstivě, krásně a bez úmyslu nás okrást.

Kuchyň je na cestě, vana čeká na převoz z Jizerek, dlažba, obklady a sanita objednaná, teď jen sehnat obkladače. Jde to těžko, ve vesnici zatím nikoho neznáme. 

Našla jsem pána, který nám s tím pomůže, má pod sebou Ukrajince, ale jsou to ohromně šikovný lidi a jsem za ně vděčná. Práce nádherná a dlažba v kuchyni, koupelně, obklady v kuchyni hotovo za 2 dny ( oni snad nechodili ani na WC ). 

Zbývá dodělat obklady v koupelně a je to! Sakra a co bojler? Na ten jsme nějak zapomněli a tak jsme byli do února bez teplé vody, kterou jsme si na koupání hřáli po hrncích na kamnech vždy 2 hodiny, jo holt vana je krásná, ale velká. 

Je tady 1. prosinec 2022 a my se konečně z Jizerských hor stěhujeme do domečku na Vysočině. 

Musíme sestavit kuchyň, ale wc máme a voda také teče, tak to už nějak zvládneme ne? Za chodu kupujeme troubu, desku, dřez, baterie, umyvadlo, zrcadlo, zapojujeme pračku, pokládáme plovoucí podlahu v obývacím pokoji, objednáváme dříví na topení, pomalu vybalujeme věci. Je to hodně práce, ale už nás nic netlačí. A jak jsem psala, nesnáším život mezi krabicemi, takže jsem to dala, jak to jen šlo. 

Je tu jaro, vše kvete a bzučí a domečku nám každé ráno svítí sluníčko, ticho z venčí je úžasné a probouzí nás zpěv ptáčků. Čeká nás první jaro na zahradě. Bereme "křoviňák" a prosekáváme se zahradní džunglí, kde je zarostlé betonové ohniště, shnilé a smradlavé rádoby jezírko, hromada zarostlé suti před stodolou, hromada naší suti před vchodem do domu, na horní zahradě je spousta starého dříví, které se musí odtahat so stodoly, aby vyschlo, prořezat stromy, poopravit plot, který je už sám o sobě dlouho v důchodu. A zjistit po kom, že to ten náš dům máme. 

PO NĚM: 

- Jo vy jste koupili dům po Sašovi, no je blázen, ten to tady vyrychtoval, víte on tady měl kozy, ovce, psy a všechno nechal pochcípat hladem, my sousedi jsme se snažili je krmit, ale pak zmizeli. 

- Jednou jsme mysleli, že padají kroupy, ale bylo jasno, tak jsem se šla podívat do okna a on nám střílel brokovnicí do oken.

- To vy nevíte, jeho děti chodili každé ráno hajlovat pod nasvícený obraz Hitlera do stodoly, nejdřív ho ale měli v kuchyni.

- No on jedl i psy, všechno jemu to bylo jedno, možná najdete na kompostu i kůže a kosti.

- Nám střílel samopalem s krátkou hlavní do zahrady a tady sousedovi do fasády ( dodnes jsou tam díry v omítce ).

- Ona ta jeho byla chudák, vozila tady dříví a špalky, aby si mohli zatopit. On byl línej a pracovat se mu nechtělo. 

- On tady po vsi normálně chodil se samopalem za páskem a poutami, policie to niak neřešila a tady se ho všichni báli.

- Já: Víte našla jsem zuby zvířat na zahradě." "To se nedivím", říká soused: " On jedl vše a myslíme si, že snědl i ty psi, které tady měl." 

Když jsme dům zaplatili, našli jsme dvě zabité kočky jedna byla zavřená ve sklepě a druhá v chlívku. Sousedi: " To se nedivím, on střílel lidem po psech a jednu kočku trefil i do oka a ta ještě došla domů a tam zemřela." 

Uffffffff, tak jsem si říkala, že je super po kom bydlíme a že doufám, že se sem nebude jezdit mstít, není zřejmě úplně v pořádku. 

Říkám si, jak je možné, že někdo takový žije na svobodě mezi normálními lidmi a bojí se ho tady skoro všichni.

A tak jsem i já na zahradě našla obrovskou zarostlou mačetu, náboje, v zarostlé navážce u stodoly zvířecí zuby, kosti, čelisti, hřebíky, patrony, dráty, igelity, polystyren, střepy, plechovky, cihly, izolaci, dětské hračky, kovové předměty ( zřejmě zbytečné si platit odpad ). 

"Hasiči budou jezdit pro kov, můžeme jim to připravit, ať za to mají nějaké peníze a nám zmizí ten nepořádek ze stodoly?" Stará kovová kostra trampolíny, nějaké kovové harampádí a stará litinová vana. " Vyklidíš jim tu vanu, ať si jí zítra mohou naložit?" " Do hajzlu, co to tu k...a je?!!!!!!!" Běžím ze zahrady za mužem do stodoly. "Stalo se něco?!" Má výraz vzteku a je úplně nepříčetný. " To je takovej debil!" Koukám na něj, protože on nikdy nemluví sprostě. V jedné ruce drží geotextílii a kouká směrem k zemi. Tam leží obrovský kamenný kříž s Ježíšem. "Co to sakra je? To si dělá srandu ne?" Pochopila jsem na co je kámen, který od koupi domu ležel celou dobu do nedávna na zápraží. Jenže byl hlavou dolu a tak by mě ani ve snu nenapadlo, že z jeho čelní strany je zlatem vyrytý text. Ještě před týdnem říkám muži, ať ten kamen, zřejmě náhrobní dá někam pryč, že nejsme na hřbitově. 

Píši hned zprávu sousedovi, který pracuje u PČR co jsem našli a za 5 min mám odpověď komu kříž i kámen patří. 

Původní majitelé jej po ukradení z vedlejší vesnice pohřešují 4 roky a my ho pak najdeme ve stodole. Ono člověk může udělat hodně přešlapů, ale co je moc, to je moc. 

Druhý den telefon, dozvídáme se vše k identifikaci nalezeného kříže a domlouváme se, kdy si pro něj majitel po letech přijede. " Víte my se ho také bojíme a rádi bychom vše vyřešili v klidu, bez policie, bez nátlaku a emocí. Chceme kříž vrátit na jeho místo s dál to neřešit." Po vyprávění všech sousedů plně chápu a respektuji rozhodnutí majitele kříže. 

Tak ráda chodím pracovat na zahradu, uklidňuje mě se jako krtek hrabat v brázdě, jak já říkám plení. A víte moc ráda vidím tu proměnu, jak se ze zanedbané džungle stává zase krásnější zahrada. Sednu si večer ke kávě a kochám se celodenní prací, pozoruji včelky, motýlky, broučky, ptáčky, jak si žijí svým svobodným životem i na naší zahradě. Staré, špinavé jezírko je zrušené a je místo něj místo s bazénem pro syna, tráva už je krásně zelená a jsou i zarostlá místa, kde dřív tráva chyběla, cihly, které byli roztahané po celé zahradě jsou srovnané na jednom místě, staré ohniště nahradilo posezení z palet a ohniště s grilem má své místo. Místo navážky, kterou jsem srovnala je skalka, kde začínají kvést milované levandule. Na horní zahradě rostou borůvky, třešně, rybíz, ořechy.  Na motýlí keř nad bazénem létají motýli, včelky, čmeláci ano ráj existuje a není daleko. 

Miluji náš nový domov, miluji život, jsem vděčná a děkuji.