Lidský život je dlouhý. Alespoň ve většině případů. Během něj potkáme mnoho lidí. Většina z nich nás jen mine. Avšak malé procento má to štěstí, poznat nás zevnitř. Odhalit naše vnitřní kouzlo. Těm lidem pak věříme, považujeme za své přátele. Prožívají s námi naše trápení i radosti. Jsou nám oporou. Vytvoříme si s nimi pouto, které nás ovlivní. Navždy.
Nalezeno na google.com
Můj život skutečně ovlivnili tři lidé. Shodou okolností jsem se s dvěma z nich poznala na internetu.
První osobou je můj kamarád, který v dnešní době vede mé kroky ze záhrobí. Seznámili jsme se v nemocnici a ačkoli jsem si to uvědomila až později, pomohl mi částečně vyrovnat se s nemocí. Naučil mě se smát i s kapačkou v ruce. Ukázal mi, že ne všechna rozhodnutí jsou správná. A já jsem mu za to vděčná.
Můj názor na svět mi pomohla vytvořit i druhá osoba. Říkejme mu třeba Narcis. Tento člověk mne dokázal naštvat během pěti vteřin. Přesto…měli jsme až moc společných názorů. Naše rozhovory byly vlastně drobné hádky. Ale víceméně v dobrém. Ukázal mi, jak je těžké být černou ovcí ve stádu společnosti. Naháněl mi strach, ačkoli mne to k němu táhlo. Dnes se již nebavíme, kontakt jsme přerušili. Ale občas na něj myslím a říkám si, co asi dělá. Zapůsobil na mne, chytil do svých osidel.
A poslední osoba? Muž, se kterým jsem se seznámila v nedávné době, konkrétně 2.3.2011. Tento mladík, „internetový kamarád“ , mi vložil do duše klid a mír. Naše e-maily jsou plné pochopení a vzájemné sounáležitosti. S elegancí anglického gentlemana mi ukazuje, že silní lidé nevymřeli. Toužím po tom, setkat se s ním jednou, v naší stověžaté matičce a prohodit pár slov při sklence vína. Spojuje nás totiž více, než vzácná nemoc a tudíž chatrné zdraví ( alespoň si to myslím).
Věřím, že do mého života časem zasáhne mnohem více lidí. Ať už kritikou nebo pochvalou. Častokrát však poučně. A o tom to je. Poučit se z chyb, byť je to sebetěžší. Proto bych těmto, i těm budoucím, chtěla poděkovat za to, co mne naučili, i když si to sami neuvědomují.
