Jedenáct let. Již jedenáct let jezdím na jisté dětské oddělení 21B. Léčba mé nemoci je náročná. Nikdy se neví, kdy propukne.
thestranger.com
Příčiny? Různé. Obyčejné činnosti k životu potřebné. Fyzická zátěž, tedy pohyb či nemoc. Normální nachlazení mě srazí na kolena, donutí mě poležet si až čtrnáct dní na kapačkách.
Vzácná nemoc. PNH. Paroxysmální noční hemoglobinurie. Sama samotinká, do osmnácti jediné dítě v ČR. Prý. Léky pro dospělé a důchodce. Pokusný králík? Možná. Jizvy z odběrů, kostní dřeně. Nevyléčitelné, jen transplantací. Žádné dětství, množství proplakaných nocí. Otázka: „Proč já?“ poletuje v mysli denně. Přesto si nestěžuji. Protože vím, že je ještě mnohem horší onemocnění: Leukémie.
Není pěkné říci, že leukemikům závidím. Závidím jim to, že oni se po transplantaci téměř vždy vyléčí. Ano, jsou hlídáni. Postupně však i tyto kontroly odezní. Mohou žít nový, zdravý život. Ale ta cesta k němu je trnitá, plná kamenů, lemovaná bolestí a slzami. Stojí však za to.
S mojí diagnózou a nepravidelnými návštěvami oddělení, stejně jako táborů, které pořádá tamní sdružení Šance, je celkem logické, že většina mých kamarádů a kamarádek jsou vyléčení leukemici. Jsou to silní lidé, častokrát ještě děti. Problémy obyčejných lidí se zdají, vedle těch jejich v době léčby, zcela malicherné. Až po setkání s takovým člověkem nebo jiným nemocným, postiženým, si uvědomíme cenu života.
Když mi bylo třináct let, umřel mi na leukémii kamarád. Poznamenalo mě to a utvrdilo v tom, že sice ne každý člověk tuhle nemoc porazí, přesto je třeba vytrvat a hlavně, BOJOVAT! Hlavně se musí chtít vyléčit a to on nechtěl…
Dokonce se mi i stalo, že jsem opět ležela na oddělení a přivezli mladou slečnu. Třináct let, i když vypadala na starší. Zuzka se jmenovala. Odpoledne, po odběrech, jsme se spolu bavily, vše se zdálo býti krásné, nebýt toho, že jsme byly zavřené v nemocnici.
Vstoupil lékař. Oznámil jí přede mnou, že má leukémii. Sesypala se. Utěšovala jsem ji a snažila se jí pomoci, i když jsme věděla, že slova jsou teď zcela zbytečná. Chtěla jsem jí ale ukázat, že na tu nemoc není sama.
Když mne propustili, vždy, když jsem šla na kontrolu, navštívila jsem ji. Byla usměvavá, přesto nešlo přehlédnout kruhy pod očima. Sžíralo ji to zevnitř. Snažila jsem se ji bavit, rozesmívat. Připadala jsem si jako první zdravotní klaun. Tehdy mi to tak ale nepřišlo…
Dnes je z ní mladá, krásná a zdravá slečna, co motá hlavy klukům. Nikdo by jí nevěřil, čím si prošla. A takových dětí je mnoho.
…
Nejsmutnější pohled je ale vždy ten, když vidíte ty malé děti s holými hlavičkami, nafouklými bříšky a kulatými tvářemi, mající neustále na něco chuť díky lékům. Zdají se býti šťastné. Naštěstí si pořádně neuvědomují, co se děje. V budoucnu z toho zbude jen matná vzpomínka. A to je dobře…
Jedno je ale jisté. Ačkoli se vyléčí a žijí normálně, chodí se bavit do společnosti, zůstanou poznamenaní. Je to takový cejch. Ale v dobrém slova smyslu. Protože oni ví, jak těžké je nepodlehnout a rvát se o vlastní život se zákeřnou nemocí. Stejně tak pro jejich rodiny…
…
Na závěr jsem si nechala zvláštní poděkování celému oddělení 21B, všem sestrám, které mi po celých jedenáct let se snažili zpříjemňovat pobyt v nemocnici. Všem lékařům, mé lékařce, docentce Pospíšilové, a hlavně Lucce Sulovské za to, jaká neskutečná energie z ní vyzařuje. Je to takové sluníčko. Děkuji jí za to, jak ochotně se o mne starala.
Taktéž bych chtěla poděkovat sdružení Šance, bez jejichž pomoci bych nikdy nepoznala tolik skvělých lidí a nepodívala bych se na tolik zajímavých míst. Jsem vděčná za to, že mohu býti členem.
DĚKUJI!!!
