Svět "mediální reality" jako konec demokracie?

Když se mohla demokracie definovat proti jinému systému nebylo možné polemizovat o jejích výhodách a kladech. Ale co v okamžiku, když se začne srovnávat sama se sebou respektive s ideálem podle, kterého byla navržena? To je pak už zcela jiný pohled, který odhaluje veliké a zásadní problémy současných demokracií.

Demokracie má být řečeno slovy A. Lincolna: „vládou lidu, lidem a pro lid“. Jiné definice se shodují na základních principech demokratické společnosti. Těmi jsou právní stát, svobodné volby, tržní hospodářství a lidská práva. Když se tento systém prosadil v celém „západním“ světě, mohl profesor Fukayama napsat svou slavnou stať „Konec dějin“. Je, ale opravdu situace tak růžová? Neblíží se náhodou mílovými kroky ještě větší krize, která místo konce dějin přinese konec demokracie?

Hlavní problém vyspělých demokratických států vidím jako problém vnitřní. Kromě jiného je to tzv. „MEDIÁLNÍ SVĚT“, který vytváří a formuje „mediální realitu“, která vytváří veřejné mínění a de facto rozhoduje o úspěchu či neúspěchu politiků. Mediální svět ale rozumí pouze jediné věci – PENĚZŮM.

Viděl jsem TV program ve, kterém vystupoval přední americký poradce pro média. Tento člověk během své kariéry „vytvořil“ desítky možná stovky politiků. A co on vidí jako první nutný předpoklad politické kariéry. Řečeno jeho slovy: „Přines, chlapče milion dolarů“. To je jediná hlavní podmínka. Nezáleží na názorech, inteligenci, vzdělání, vzhledu nebo pohlaví. Všechno se dá změnit. Jediné co nelze změnit je milion dolarů. Když ho nemáš, nemáš šanci. Proto pochopitelně politici spíše než voliče zastupují nejrůznější zájmové skupiny. To, ale není žádná novinka.

Přesto se něco mění. Současná média vytváří další velice nebezpečný aspekt. NEZÁJEM. Nezájem je hlavním nebezpečím pro parlamentní demokracii. Tento trend je vidět v zemi, která ač nemá evropské kořeny (nebo právě proto), se stala vlastně prototypem moderní společnosti západního typu. Japonsko nám díky svému technickému předstihu ukazuje některé pro demokracii zřetelně negativní tendence.

Např. fenomén „OTAKU“. „Otaku“ jsou lidé, kteří se sami vyčlenili ze společnosti jako takové, neboť nevěří v její instituce a filozofii a rozhodli se, že se budou zabývat pouze některými jejími aspekty, které je baví. Tito lidé nemají vůbec zájem o politiku a společnost jako takovou. Odmítají se řídit zavedenými postupy a budovat kariéru v této společnosti. Místo toho si vytvářejí vlastní realitu nebo žijí ve vytvořené mediální realitě, ze které si vybírají pouze části, které je zajímají. Díky vyspělému sociálnímu systému a bohatství společnosti nemusí nutně pracovat, ale přitom mají dostatek peněžních prostředků na to, co je zajímá. Tím se vlastně stávají ideálními konzumenty a zákazníky a tudíž mají nezanedbatelné zastání u firem, které jim prodávají své zboží. Paradoxně se vlastně stávají ideálními členy systému, přestože ho ve skutečnosti přímo ohrožují. Tím, že žijí pouze v mediální realitě, mohou se rozhodovat naprosto iracionálně.  Je otázkou jakého avatara či Pitomia mohou případně zvolit do čela státu. A takových „otaku“ bude čím dál víc.

Je vůbec nějaká možnost jak prolomit tento kruh peněz a nezájmu? Existuje způsob jak prosadit v moderní demokracii své názory? Jistě existuje, a jako skoro vše v moderní demokracii ho vytvořila tzv. svobodná média. Jediné co zajímá média ještě víc než okamžité peníze je KREV.

Krev, násilí a smrt jsou pro média řečeno ekonomickými termíny „PENÍZE NA CESTĚ“. Proto poskytují všem takovým zprávám maximální prostor. Ve spojitosti se smrtí a krvavými útoky lze prezentovat jakékoliv názory. Vždyť jsou koneckonců podloženy smrtí. Tak musí něco znamenat. Je smutnou charakteristikou naší doby, že smrtí někoho jiného, někoho kdo s tím povětšinou nemá nic společného. Je to zkrátka jeden z důsledků globalizace. Vaše smrt může legitimovat něčí názor. Na něco.

 Teroristé a teroristické organizace jsou mediální hvězdy současnosti. Však také úzce spolupracují. Média jim poskytují prostor na vyjádření svých názorů a požadavků a oni médiím na oplátku poskytnou vzrušující zprávy a informace. Protože takové zprávy jsou tím, co média potřebují k životu. Velké úspěchy teroristických organizací na celém světě jsou z veliké části způsobeny právě jejich dokonalým „medializováním“. Je to tak snadné. Globalizace dovoluje útočit kdekoliv a na jakékoliv cíle. Scénář je následující. Několik nejlépe pumových útoků, prohlášení pro tisk, pak vytvoření své politické platformy, se kterou lze jednat, ale která pochopitelně nemá žádný vliv na „tvrdé jádro“. Další útoky a další prohlášení, další jednání… Vše pochopitelně pod přímým dohledem médií. Následuje slavnostní vyhlášení příměří a mediální oslavy, ovšem pochopitelně bez odevzdání zbraní. Nobelova cena míru. Potom další útok třeba nějaké jiné frakce nebo „supertvrdého jádra“.

Něco vám to připomíná!? Podobnost není čistě náhodná. Média mají neuvěřitelnou sílu. Dokážou dokonce udělat z teroristy prezidenta.

Teror je velice efektivní zbraní proti demokratickým státům. Dokáže založit celé státy proti vůli západních demokracií nebo jejich spojenců. Dokáže také při minimálních nákladech ukázat domácím obyvatelům úspěchy v boji proti nenáviděné světové velmoci č.1 – USA. Není tedy divu, že si některé státy založily na terorismu celou svou zahraniční politiku. Je ovšem poněkud paradoxní, že teroristy cvičí lidé, kteří své vědomosti získali přímo od agentů CIA během studené války. Tak si demokratické státy přímo vycvičily teroristy třetího světa a svými médii jim ukázaly, jak efektivní zbraň mají v rukou.

Ještě daleko zajímavější je fenomén tzv. vnitřního terorismu. Terorismu občanů proti vlastnímu státu jako, způsobu, jak v demokracii prosadit vlastní požadavky a názory. Bohužel možná i nejefektivnějšímu způsobu. V USA již mají jednoho takového neposlušného občana. Působením médií se z celkem nezajímavého prof. Kacynského stal světoznámý UNABOMBER a jeho manifest se dá koupit ve většině zemí světa. A také se kupuje. Mimochodem názory tam otištěné bych já osobně neodsoudil tak snadno, jako v recenzi v časopise „Živel“ –  laciným srovnáním s filmem Seven. Řekněte sami, pokud by vám jeho některé myšlenky někdo přečetl bez spojitosti s Unabomberem, hodnotili byste je jako myšlenky psychicky narušeného člověka?

„V jakékoliv technické společnosti MUSÍ osud jednotlivce záviset na rozhodnutích, která do velké míry nemůže osobně ovlivnit. Jestliže rozhodnutí postihne milion lidí, má každý z postižených jedinců v průměru na rozhodnutí jen miliontý podíl.  V praxi rozhodují obvykle veřejní činitelé, čelní představitelé společností nebo techničtí odborníci, ale i když výsledek rozhodnutí závisí na výsledku hlasování, počet voličů je obyčejně moc veliký, takže samostatný hlas jednotlivce nemá žádný větší význam. Tím pádem jednotlivci nemohou přiměřeně ovlivnit většinu rozhodnutí, která mají vliv na jejich životy. Takže neexistuje způsob, jak tento stav technicky pokročilé společnosti napravit. Systém se snaží „vyřešit“ tento problém využíváním propagandy nutící lidi CHTÍT přijímat rozhodnutí, která byla učiněna za ně, ale i kdyby toto řešení uspělo a pomohlo lidem cítit se lépe, bylo by to ponižující.“

Je ovšem pravda, že bez mediální postavy UNABOMBERA, byste tyto názory nikdy nečetli. Je zřejmě jen otázkou času, kdy vstanou noví Unabombeři a zmedializují své názory. Jak k tomu dodává on sám.

„Svoboda tisku má pro průměrného občana jako jedince jen velmi malé upotřebení. Masové sdělovací prostředky jsou z větší části ovládány velkými organizacemi, které jsou nedílnou součástí systému. Každý, kdo má trochu peněz, si může nechat něco vytisknout, rozšířit přes Internet atp., ale jeho sdělení se straní v záplavě materiálu produkovaného sdělovacími prostředky, takže to zůstane bez praktického výsledku. Proto je pro většinu jedinců a malých skupin takřka nemožné dosáhnout pomocí slovního projevu nějakého ohlasu ve společnosti…. Aby se naše sdělení dostalo k veřejnosti s nějakou vyhlídkou na zanechání trvalého dojmu, museli jsme zabíjet.“

Je navíc evidentní, že tato metoda je ve srovnání s klasickou metodou „přines chlapče milion dolarů“ výrazně levnější. Je prostě paradoxem moderní doby, že uspořádání teroristického útoku, přijde na míň peněz než uspořádání úspěšného volebního shromáždění. Navíc na to přijde rozhodně víc lidí.

Jak, ale těmto tendencím zabránit? Existuje ještě vůbec nějaké přijatelné východisko pro demokratickou společnost západního typu? Já osobně vidím asi tak tři základní scénáře budoucího vývoje. Každý takový scénář začíná velikou krizí. Krizí ekonomiky, ale zejména krizí hodnot. Rozličná budou pouze řešení.

První scénář pokračuje omezením svobody jednotlivce a zavedením nějaké formy autoritářského režimu (nejlépe osvíceně autoritářského pro dobro všech). Takovýto režim by mnohem lépe obstál v problému Sever x Jih pokud se bude řešit silou a také by mohl velice efektivně spravovat ekonomiku. Mohl by působit třeba na bázi politicko-průmyslového komplexu. Evropané by přežili, pouze by přišli o osobní svobodu, která nikdy nebyla v Evropě vysoce ceněným zbožím.

Druhý scénář počítá s neschopností demokratického státu jakkoliv změnit své chování. V tom případě bude dostižen a ekonomicky předstižen zbytkem světa. I vzhledem k demografickému vývoji se stane z Evropy mrtvý kus světa, který se nedokáže z prožité krize již vzpamatovat. Přeživší stále chudší občané budou jen vzpomínat na zlatý věk a ve vzpomínkách a stálých bojích vkročí do historie.

Třetí scénář je největší sci-fi. Počítá totiž se změnou chování a priorit většiny občanů. Se změnou priorit ve smyslu větší osobní svobody a individuality. Ve smyslu oproštění se od staletí státního paternalismu, ale i státního dohledu. Ve smyslu přijetí odpovědnosti za vlastní život. K otevřenější a všestranněji zaměřené společnosti, s minimálním státem a maximálními možnostmi pro své občany.

Co myslíte, stojí o to někdo?

Unabomber manifest:

http://www.zivel.cz/archiv?magazin=6&kapitola=107

Otaku:

http://www.zivel.cz/archiv?magazin=9&kapitola=160