Levná voda, která se nám může pěkně prodražit

Dostatek kvalitní vody patří k nezbytným životním potřebám. Jak čím dál tím více roste populace je hlavním problémem hospodaření s vodou. Dochází ke změnám vodního režimu, jak stavbou přehrad, tak znečištěním vody. 

Znečištění vody se netýká jen zásob sladké vody, ale i vod v mořích, oceánech a vodních toků. Nejvíce trpící suchou oblastí, je Afrika, blízký východ, západní USA a 3/4 Austrálie.

Lidé žijící v podmínkách, kde je zatím pitné vody dostatek, si neumí představit, v jaké situaci jsou jedinci, kteří mají každý den jen jednu myšlenku a to na pitnou vodu. Občas řekneme: ,,...umíráme žízní…", ale nedovedeme si představit situaci, že bychom se napili vody z kaluže, nebo ze studny, která je označena jako zdravotně závadná voda.

Přestože je voda nevyčerpatelný obnovitelný zdroj, tak se může projevit její velký nedostatek, či naopak nadbytek. Dnes nemá přístup k pitné vodě 1,1 miliardy lidí a díky tomu ročně umírá 5 milionů lidí (z toho 90 % děti do pěti let). Dalším problémem je vyčerpanost vodních zdrojů, kvůli zavlažování. Nedostatek pitné vody je zkrátka jeden z největších globálních problémů soudobého světa.

My, kteří máme štěstí, že žijeme v části světa, která má zdánlivě vody dostatek, bychom měli s vodou hospodařit co možná nejuvážlivěji. Ale opravdu to děláme?

Voda vždycky byla a zřejmě také vždycky bude velmi populistickým tématem. Téměř nikdo ze spotřebitelů neví, kolik voda stojí. A jen málokdo by hádal, že za litr vody zaplatíme méně než korunu. Je to hodně nebo málo?

Voda má být levná! To si pamatujeme ještě z dob socialismu. Za vodu jsme platili minimum. A někdy i teklaJ. O její kvalitě jsme raději nepochybovali, vždyť o nějakém sledování (kromě osobního) jsme si mohli nechat zdát. Platili jsme šedesát haléřů za kubík a za stočné dvacet. Socialistické výrobní závody možná ani to ne. To pochopitelně nestačilo. Dotace hospodaření podniků Vodovodů a kanalizací po roce 1989 dosahovaly dvou miliard korun ročně.

A jaká je současnost?

Od roku 1994 už nejsou ceny vody dotovány. Skončila doba, kdy všechno bylo zadarmo. Přestali jsme lhát! Voda nikdy nebyla zadarmo, jen jsme to na první pohled neviděli. Vodohospodářské společnosti, které se o svůj majetek starají, cíleně a dlouhodobě investují. Cena vody je pak v jejich regionu logicky vyšší. A právě tyto společnosti se stávají vděčným cílem různých rádoby odborníků a populistů.

Modernizace infrastruktury a tzv. samofinancovatelnost, tedy nastavení ceny vodného a stočného tak, aby v budoucnu umožňovalo generování dostatečných příjmů pro další obnovu vodárenské infrastruktury, logicky vedou k nárůstu cen vodného a stočného. To jsou ale nutné investice. Pokud ovšem nechcete čekat, až voda přestane téci. Je to jako žití na dluh. Levná voda znamená žití na dluh. Pokud se k tomu vědomě rozhodneme, budeme muset dříve či později nést následky.  

Někteří „odborníci“ rádi poukazují na fakt, že komerční provozovatelé vykazují zisk – a vlastníci nikoli. Na první pohled argument proti provozovatelům. Ale je to jako obvykle tak trochu jinak. Provozní společnosti jsou privátní společnosti a ty jsou zřízeny za účelem generovat přiměřený zisk. Stejně jako banky nebo automobilky. Mají procesy nastavené tak, aby byly efektivní. Jejich zisk je navíc u nás regulován vyhláškou ministerstva financí.

Zato u městských společností to bývá „jiné café“. V Praze všichni víme, jak „fungují“ dopravní podniky, úklidové služby, atp.. Nejen, že nevykazují zisk, naopak jsou dotované městem. O efektivitě se tu mluvit nedá. Má tohle být náš vzor i pro vodárenství?

Já si myslím, že ne.

Ing. Marek Lichtenberk